PhDr. FRANTIŠEK LELEK
PRAVÁ TVÁŘ ŽIDOVSTVA
ŽIDOVSKÝ PROBLÉM
VE SVĚTLE PŮVODNÍCH
PRAMENŮ
III. Doplněné a opravené vydání
Praha, v říjnu 1941
Obsah
Předmluva
Použitá literatura
I. Prameny židovského náboženství a názorů .
II. Vyvolený národ
III. Představy o nežidovských národech ....
IV. Nenávist proti nežidům ..
V. Židovská morálka
VI. Učení o bohatství a chudobě ......
VII. Cesty k bohatství. I. Obchod a podvod . .
VIII. Cesty k bohatství. II. Sociální útisk . . .
IX. Cesty k bohatství. III. Prostituce a demoralisace ....
X. Cesty k bohatství. IV. Lichva
XI. Gesty k bohatství. V. Překroucení práva . .
XII. Udržení bohatství. I. Židovská občanská morálka
XIII. Udržení bohatství. II. Tajemství zlata
XIV. Cesty k moci. I. Politický podvod
XV. Gesty k moci. II. Množství a zdatnost
XVI. Cesty k moci. III. Vnitřní spolupráce . . . .
XVII. Naděje na židovskou světovládu
XVIII. Čeho je především potřebí k dosažení těchto cílů? Doslov
Předmluva.
Židovstvo, všem křesťanským národům známé a blízké, je vlastně samo o sobě tajemnou záhadou. Ani sami Židé se nesnaží, aby ukázali ostatnímu světu svoje zásady a víru. Jejich náboženství je skryto v nesnadných textech, jejichž luštění vyžaduje stejnou práci jako luštění hieroglyfů nebo klínopisů. Známe jen povrch židovské mentality, nikoliv její kořeny a jádro. Naše věda zkoumala texty všech národů světa, jen zanedbala texty židovské. Naše veřejnost ví jen z doslechu o židovských názorech a toto nejasné vědomí bývá samotnými Židy potíráno a vyvraceno jako lež nebo pomluva. Nikdo se nepostaral o to, aby křesťanský svět zvěděl něco skutečného a dokonale opřeného o židovské víře a o židovské morálce. A když se našli i takoví odvážní jedinci, pak byla jejich díla skoupena a zničena a oni sami stali se namnoze oběť mi tajemné židovské pomsty. Obtížnost těchto studií, nepřístupnost textů a konečně i přísné střežení národních židovských tradic a textů byly příčiny, proč obecné vědomosti o židovském národě jsou tak nejasné, protichůdné a neurčité.
Bylo tedy konečně nutno sebrat pečlivým studiem všechny doklady o skutečném stavu této otázky. Moc Židovstva na poli hospodářském a kulturním, jeho politický vzestup, jeho všudypřítomnost a nezmarnost dávno volají po řešení tohoto problému. Židovstvo stalo se zvolna tajemnou sfingou, jejíž uhrančivé oči přimrazily každého, kdo se odvážil do nich blíže pohlédnout. Židovstvo střežilo určitá tajemství své soudržnosti a moci, nesmělo prozradit principy oné morálky, kterou se řídilo, poněvadž by bylo bývalo tímto způsobem hluboce kompromitováno.
Skutečná sociální osvěta, kulturní a hospodářská obroda křesťanských států nutně vyžaduje objasnění židovského problému. Jen neznalost určitých fakt uspávala povolané kruhy, že neviděli židovského nebezpečí, a že proto nemohli podniknout nic rozhodného v tomto směru, aby tak ubránili křesťanský svět před neblahými vlivy, vycházejícími z tajemných hlubin židovské duše.
Je tedy nutno v zájmu nové sociální osvěty a nové politické a národní orientace odhalit pravou tvář Židovstva. Je nutno, aby tak bylo učiněno způsobem důkladným, naprosto doloženým, způsobem objektivním, poněvadž jen tento postup získá víry a objasní daný problém. Právě v poslední době sami Židé ve víře, že už přišla doba Mesiáše, ve které budou všichni Židé tak moudrými jako jejich rabíni, opustili v některých případech přísné příkazy zakazující překládání a uveřejnění náboženských textů a v úmyslu pozvednout tak obecné vědomí Židovstva, přeložili a uveřejnili sami hlavní texty židovského náboženství, až dosud veřejnosti nepřístupné. Jem dík této bláhové upřímnosti a tomuto porušení přísných zákazů je dnes možno vytvořit obraz židovské mentality na základě textů nikoliv snad překroucených nebo skreslených, ale na základě textů samotnými Židy předkládaných. Srovnání těchto textů s originálem usnadnilo nadmíru obtížnou práci spojenou s luštěním rozsáhlých textů a přivodilo novou etapu v řešení židovského problému. Přeložení babylonského Talmudu Lazarem Goldschmidtem do němčiny a překlad jeruzalémského Talmudu Mojžíšem Schwabem do francouzštiny, vedle četných drobnějších překladů ostatních porůznu roztroušených buď v samostatných publikacích nebo v židovských časopisech, přivodilo usnadnění, o kterém se nezdálo starším nejlepším badatelům v židovské otázce. I když zůstává ještě ohromná práce prozkoumání celé rabínské literatury slibující kořist nepoměrně větší, pak už přišel čas, aby bylo možno na základě obecně uznaných nejpřednějších textů poodhalit tajemnou tvář Židovstva, která byla až do našich dnů pevně zahalena. Míra židovské zloby se dovršila právě za našeho věku a vyšším řízením tajemná sfinga sama poodhalila svoji tvář, takže zbylo jen využití této okolnosti a byla dána možnost s touto pomocí sestavit roztroušené a skrývané nauky plné zloby a nenávisti proti všemu křesťanskému v jeden systém. Teprve spojení roztroušených citátů, podle určitých hledisek pevně přiléhajících, umožňuje získat skutečný obraz o ideologii, která by byla nemožnou, kdyby byla bývala hlásána otevřeně systematicky nebo soustavně a která se skrývala jen rouškou nesystematičnosti. Teprve důvtip rabínů a jejich žáků musil uhádnout skrytý smysl určitých tvrzení nebo podání a tato práce nebyla rabínskou literaturou nikterak usnadněna, ale byla ponechána osobnímu výkladu. Onen systém, který nutno odhalit, aby se zjevila pravá tvář Židovstva, byl vědomě tajen a skrýván, byl dobře znám jen zasvěceným a tradován ústně jen nejvěrnějším stoupencům a spoluviníkům židovských zločinů. Talmud byl oceánem, ze kterého bylo nutno lovit „perly" a teprve z těchto „perel" pozůstával onen rabínismus nebo judaismus, jehož nauka je tak zločinnou, že nesmí uspořádána spatřit světlo světa, jen nejvýše šero synagog a která bývá šeptána jen nejvěrnějším a nejchytřejším stoupencům.
Ustavení tohoto systému v židovské ideologii na základě přesných textů, a to nejen textů originálních, ale i oněch překladů, pokud existují, musí rázem postavit židovský problém do nového světla. I když obsáhlý dokumentační materiál bude zdržovat čtenáře, pak je nutno uvážit, že je naprosto nutným, ano nevyhnutelným, aby uváděná tvrzení byla postavena nade vsí pochybnost. Je třeba vykonat tuto základní práci, aby byla východiskem dalšího postupu a aby byla pevnou základnou pro studium Židovstva. Doba nutně urguje vykonání této práce, která, i když je dosud značně neúplnou a nedokonalou, přece je určitým znatelným pokrokem a objevem na půdě dosud tak neznámé a zanedbané. Je třeba odhalit kořeny onoho ducha kapitalismu, který dusí náš národní život i naši existenci i všecko vyšší a lepší cítění v nás. Tyto kořeny leží hluboko v tajemných a nepřístupných textech zvláštního národa. Tento národ byl jejich nositelem a na nich stavěl rozsáhlé naděje na ovládnutí celého světa. Je tedy nutno ukázat jak mnohé názory a jak mnohé pralesy života právního a veřejného mají svůj původ v názorech Talmudu nebo Šulchan Aruchu. Toto odhalení ukáže na stíny našeho věku, odkrývaje zároveň i škůdce a nepřítele, který se vplížil v přízeň křesťanských vládců nebo který jen pro tuto nevědomost křesťanského lidu vykonal zločinné dílo na všech národech světa. Není nadsázkou tvrzení, že nová epocha evropské politiky nastala pouze prohloubením názoru o židovském problému. A proto je nutno co nejvíce prohloubit dosažené poznatky, poněvadž jen tak bude možno založit novou ideologii nápravy. Sama budoucnost křesťanské Evropy závisí na osvětě v těchto otázkách. Rada problémů sociálních a hospodářských doznává automatického řešení, je+li vyřešen problém židovský. Čím hlouběji a dokonaleji bude tento problém řešen, tím dokonalejší bude i náprava poměrů, která musí následovat skutečnému poznání pravého stavu věcí. Toto dílo nemůže být zcela populárním v obecném smyslu, ale musí následovat vyšší úroveň vědecké práce, poněvadž jeho resultáty přinášejí hluboké důsledky v názorech, které musí být opřeny nezvratně a se vší možnou důkladností. Důležitost židovského problému budiž proto omluvou některé rozvláčnosti nebo důkladnosti, která je v zájmu dokonalého opření podávaných tvrzení zcela nutnou. Obžaloba nemůže být vedena povrchně, ale musí se dovolávat co možná nejhojnějších svědků, v tomto i případě výroků samotných židovských náboženských textů, které jsouce rozšířeny v mnoha vydáních a exemplářích, jsou svědky neklamnými a nepodplatitelnými. Jen samotná doznání těchto textů mohou opravňovat paušální odsouzení celé židovské ideologie a konečná sbírka dokladů o tom, že Židovstvo tyto texty za nejvyšší autority uznává a je věrně zachovává, je závěrečným aktem rozsáhlého řízení, kterým má být usvědčen vinník nade vší pochybnost.
Proto Židovstvo tak úzkostlivě střežilo tyto texty a když je přestalo střežit, pak to bylo v bláhové víře, že moc Židovstva je už konečnou a úplnou a že se nenajde nikdo, kdo by tajemné řeči rabínských textů porozuměl. Vítězství opojilo Izrael a je třeba využít těchto doznání a spojit jednotlivá roztroušená tvrzení v jeden ideový celek a systém, aby tak byla odhalena skrytá tvář Židovstva.
Použitá literatura.
Abarbanel, Jicchak: Mirkebet ha-mišna, Sabionetta, 1551.
Abarbanel, Jicchak: Penis nebiim acharonim, Pesaro, 1520.
Abarbanel, Jicchak: Peruš nebiim rišonim. Leipzig 5446 (1686),
Aboth de Rabbi Natlian, Frankfurt, 1905.
Albo Josef: Ikarim. Grundlehren und Giaubenslehren der mosaischen Religion. Frankfurt am/M. 1844.
Anonymus: Orchoth caddikim. Zolkiew, 1838.
Azulai, Ch. Josef: Abodat ha-kodeš. Zolkiew 5569 (1809).
Bachja ben Ašer: Biur al ha-thora. 2 sv. Warszawa, 1852.
Bachja ben Ašer: Kad ha-kemah. Lublin, 1596.
Bamberger, Dr. F.-Bernfeld, Dr. S.: Die Lehren des Judentums nach den Quellen. 8 Bde. Leipzig 1928.
Bischoff, Dr. Erich: Das Buch von Schulchan Aruch. 2 Aufl.Leipzig, 1936.
Becliaiji ben Josef: Choboth ha-lebaboth. Lehrbuch der Herzenspflichten. Wien, 1853.
Brafmann, Jakob: Das Buch vom Kahal. 2 Bde. Leipzig, 1928.
Dessauer, Julius: Spruchlexikon des Talmud und Midrasch. Budapest, 1876.
Dubnow, Šimon: Weltgeschichte des jüdischen Volkes. 10 Bde. Berlin, 1925—1930.
Ecker, Dr. Karel: Židovské zrcadlo ve světle pravdy. Dle vydání A. S. šmakova zpr. Jiří Hora. Praha, 1907.
Eliezer ben Hyrkanos: Pirke rabbi Eliezer. Venezia, 1544.
Elijahu ben Šelomo Abraham: Midraš Talpijjot. Lublin, 1927.
Esser, Herrmann: Die júdische Weltpest. Múnchen, 1939.
Fritsch, Theodor: Handbuch der Judenfrage. Leipzig, 1936.
Goldschmidt, Lazarus: Der babylonische Talmud, 12 Bde. Berlin-M. Ostrau, 1930—1935.
Grátz, H.: Geschichte der Juden von den altesten Zeiten bis auf die Gegenwart. — 5. Aufl. 11 Bande. Leipzig, 1873 až 1909.
Hildesheimer, E. E.: Das júdische Gesellschaftsrecht. Leipzig, 1930.
Horodezky, Dr. S. A.: Religiose Stromungen im Judentum. Bern, 1920. Horwitz, Ješaja: Sefer šene luchot ha-berit. Fúrth u. Númberg, 5522—24 (1762—64).
Hösche, Ruben: Jalkut Roubeni. Warszawa, 1922.
Icchak ben Abraham (Troki): Chiccuk emuna. Sohrau, 1865.
Icchak ben Eljakim (Posener): Leb Tob. Hamburg, 5494 ('1734). Jizraels, J.: Sefer Jalkuth chadas. Warszaw, 5689 (1929).
Jerucham ben Mešulam: Sefer mešarim. Kopust, 5568 (1808).
Jost, Dr. J.: Geschichte des Judentums, 3 Bde. Leipzig, 1858.
Jüdisches Lexikon, 5 Bde. Berlin, 1927—30.
Kuhlenbeck, Ludwig: Die Entwickelungsgeschichte des romischen Rechtes, Múnchen, 1913.
Lazarus, Nahida Ruth: Das jüdische Weib. Berlin, 1922.
Levi ben Gerson: Peruš al ha-thora. Venezia, 5307 (1547).
Lippmann (rabbi) Můhlhausen): Sefer Niccachon. Amsterdam, 1711.
Luzatto, M. Ch.: Mesilat ješarim, Budapest, 1906.
Luzsénszky, Br. A.: Chesronoth hašiša sedarim. Ausgelassenes aus den sechs Traktaten des Talmuds. Budapest (1938?)
Mose ben Maimon (Maimonides): Mišne Thora u Jad ha-cha-zaka, 5 sv. Berlin, 1862. Moše ben Maimon (Maimonides): More nebochim, mit Uebersetzung von R. I. Fúrstenthal, 3 Bde, Berlin, 1920.
Moše ben Maimon (Maimonides): Sefer ha-micvoth, Berlin 5493 (1733).
Meir ibn Gabbaj: Sefer abodath ha-kodel. Krakow 5337 (1577).
Menachem di Recanati: Penis al ha-thora. Venezia, 5283 (1523).
Midraš rabba al ha-thora. 2 sv. Warszaw, 5673 (1913.)
Midrasch Rabbah translated under the editership of Rabbi Dr.H. Freedman and Maurice Šimon. 10 vol. London, 1939.
Midraš Tanchuma (Rabbi Tanchuma ben R. Abba), Wilna, 1913.
Midraš Tehilim. Wilna, 1891. Misnajot. Berlin, 1920—1928. 4 Bde.
Monniot, Albert: Le crxme rituel chez les Juifs. Paris v1914.
Mose, de Coucy: Sefer micwoth gadol. Kopys, 5567 (1807).
Moše, ben Nachman: Biur al ha-thora. Venezia, 5305 (1545).
Pesikta rabathi. Wien, 1880.
Raši, Selomo ben Icchak: Peruš
Raši al ha-thora we-chameš, megilloth. Frankfurt, 1905. Rohling, Prof. Dr. Aug.: Die Polemik und das Menschenopfer des Rabbinismus. Paderbom, 1883.
Rohling, Prof. Dr. Aug.: Der Talmudjude. 6 Aufl. Munster 1877.
Sabba, Abraham: Sefer Ceror ha-mor. Venezia, 5283 (1523).
Samega, Josef: Sefer Mikrae Kodeš, Venezia, 5346 (1586).
Schroer, Herrmann: Blut und Geld im Judentum. 2 Bde. Míinchen, 1936.
Schwab, Moise: Le Talmud de Jeruzalém. 11 sv. Paris, 1932.
Šimon ben Jochai: Sefer ha-Zohar. 3. sv. Wilna, 1930.
Šimon ben Jochai: The Zohar, 5. vol. Translated by Harry Sperling und Maurice Šimon. London, 1931.
Sefer Šifra. Warszawa, 1866.
Šimonben Chelbo: Jalkuth Šimoni: 2. sv. Warszawa, 1876. Straek, D. Herrmann: Einleitung in den Thalmud. 3 Auf. Leipzig, 1900.
Talmud babli: 6 sv. Wilna, 1931.
Talmud Jerušalmi, 6 sv. Wilna, 1922.
Tana debe Elijahu, Lublin, 1924. Tosefta. Ed. Zuckermandel, Pasewalk 5641 (1881).
Weil, Jakob: Seeloth u-tešuboth, Hanau 5370 (1610).
I. Prameny židovských názorů a židovského náboženství.
Prvním a nejstarším pramenem židovského náboženství je Thora nebo pět knih Mojžíšových. Takřka celá rabínská literatura spočívá na Thoře, všecky texty citují Thoru a odvolávají se na její autoritu. Ano Thora je dokonce zosobněna určitou mythologickou bytostí, která radila Bohu při stvoření světa. Thora je dosud jádrem Starého Zákona a je uznávána nejen Židy, ale i křesťanskými církvemi. Její znění je obecně přístupné a známé. Valná většina celé rabínské literatury spočívá na Thoře. Mišna je komentářem k Thoře, rovněž tak celá řada různých Midrašim, i kabalistická kniha Zohar je rovněž komentářem k Thoře. Talmud, a to jak Talmud jeruzalémský, tak i babylonský, je zase dalším komentářem k Mišně, ale obsahuje nesmírné množství citátů z Thory. Každá nauka i nauka zjevně zvrácená nebo směšná je v rabínské literatuře odůvodňována Thorou s virtuositou skutečně úžasnou. Jsou citovány nejen souvislé citáty, ale i jednotlivé odtržené věty nebo dokonce i slova. Výroky Thory bývají někdy skládány zvláštní montáží v nový celek s docela rozdílným smyslem. Thora jako střed a zdroj židovského náboženství a to náboženství původního, kabbalou dosud neporušeného, je dokladem priority někdejšího lepšího náboženství Židů a spolu i důkazem o tom, jak bylo možno na pouhém znění písma vykonstruovat nauky zcela rozdílné, původnímu žínění cizí. Thora se skládá z pěti knih, které bývají citovány obecně podle řeckých nebo latinských názvů. I sami Židé užívají někdy těchto názvů obecně známých, ac mají vlastní pojmenování hebrejská. První kniha Mojžíšova se nazývá Genesis nebo hebr. Berešit. Druhá kniha Mojžíšova se nazývá Exodus nebo hebr. Semot. Třetí kniha Mojžíšova se nazývá Leviticus nebo hebr. Thora Kohanim nebo Vajikra. Čtvrtá kniha Mojžíšova se nazývá Numeri nebo hebr. Bemidbar. Pátá kniha Mojžíšova se nazývá Deuteronomium nebo hebr. Debarim. Při citování bývají uváděny pouze zkratky těchto názvů, jako např. Gen., Ex., Lev., Num., Deut. s udáním kapitol a veršů.
Dalším pramenem jsou historické knihy Starého Zákona a potom knihy proroků. Zvláštní postavení mají žalmy, které se významem a vlivem podobají Thoře. Jsou mimo Thoru citovány nejčastěji a poskytují velmi rozsáhlou oporu rabínskému učení. Učení proroků není zdaleka v takové vážnosti jako Thora, poněvadž obsahuje četné pohrůžky a výtky, které nesouhlasí s tahnudistíckými naukami. Nicméně je možno i v těchto textech nalézt občas velmi dobrou oporu pro některá podivná tvrzení a pak jsou i proroci citováni s oblibou. Zvláštní postavení zaujímá kniha Esther, která bývá stavěna nad proroky, poněvadž svou tendencí velmi dobře opírá obecné aspirace talmudistického Židovstva.
Starý Zákon, jak je obecně žínám, je tedy předním a největším pramenem židovského náboženství. Rozsáhlá li teratura upínající se ke Starému Zákonu a vzniklá v době předtalmu-distické, nenachází ani zdaleka onoho uznání v rabínské literatuře jako Thora a žalmy. Rabíni popírají božskou inspiraci těchto knih (Kniha Moudrosti, Kniha Henochova a jiné tak zv. apogryfy) a považují je za bludařské. Obsahují přes některé nedokonalosti přece jen stopy lepšího náboženství, než které je učeno Mistrnou nebo Talmudem, a proto nepožívají už z tohoto důvodu vážnosti v rabínské literatuře. Talmud nápadně ignoruje celou tuto rozsáhlou starohebrejskou literaturu a sami Židé se jí dovolávají jen zřídka.
Vlastním zdrojem rabinismu a spolu i prvním jeho výplodem je Mišna. Je komentářem k zákonitým předpisům Thory a byla sepsána koncem druhého století po Kristu. Obsahuje traktáty srovnané podle obsahu v šesti řadách. Jména těchto traktátů se opakují v obou Talmudech, takže na příklad traktát Berachoth je traktátem Mišny, a současně i nadpisem prvního traktátu babylonského Talmudu a rovněž i nadpisem prvního traktátu jeruzalémského Talmudu, i když skutečné znění těchto zcela rozdílných literárních výtvorů je jiné. Je proto nutno při citování přesně uvésti, zdali pod označením Berachoth je míněna Mišna nebo Talmud babylonský nebo Talmud jerusalémský. Sami Židé tak činí označením (zkratkou) B. nebo Jer. nebo M., aby se vyhnuli zmatku, který by bez respektování tohoto stavu nutně následoval. Mimo to je sama Mišna znovu, opakována na počátku každého talmudistického traktátu, který ji doplňuje a vykládá. Tento výklad je nazýván gemarou a spolu s Mišnou tvoří vlastní text Talmudu.
Už Mišna obsahuje nauku rabínskou nebo farisejskou, která vznikla činností rabínů Hillela a Samaje krátce před zrozením Kristovým. Zde je judaismus vyjádřen jako zjevná reakce proti učení Mojžíšovu, i když na něm staví a na něj se odvolává. Proti tomuto učení horlil Kristus a s touto naukou polemizují evangelia.
Mišna je obsažena v každém talmudském exempláři, ale bývá vydávána i zcela samostatně. Tvoří potom jeden nebo dva svazky. Obsahuje 63 traktátů v 523 kapitolách.
I. řada: Zeraim (předpisy zemědělské) má 11 traktátů: 1. Berakhoth (požehnání) v 9 kapitolách.
2. Pea (roh) v 8 kapitolách.
3. Dammaj (pochybnosti) v 7 kapitolách.
4. Kilajim (smíšené druhy) v 9 kapitolách.
5. Šebiith (sedmý rok) v 10 kapitolách, ó. Terumoth (desátky) v 11 kapitolách.
7. Maasroth (dávky) v 5 kapitolách.
8. Maaser Seni (druhý desátek) v 5 kapitolách.
9. Challa (dávka z těsta) ve 4 kapitolách.
10. Orla (předkožka) ve 3 kapitolách.
11. Bikkurim (prvotiny) ve 3 kapitolách.
II. řada Moed (předpisy o svátcích )má 12 traktátů:
1. Sabath (sobota) 24 kapitol.
2. Erubin (směšování) 10 kapitol.
3. Pesachim (velikonoce) 10 kapitol.
4. Šekalini (šekely, peníze pohřební) 8 kapitol.
5. Joma (den smíření) 8 kapitol.
6. Sukka (chýžka) 5 kapitol.
7. Beza nebo Jom Tobh (vejce nebo svátek) 5 kapitol.
8. Ros Hašana (svátek novoroční) 4 kapitoly.
9. Taanith (posty) 4 kapitoly.
10. Megilla (svitek Estheřin) 4 kapitoly.
11. Moed Katam (polosvátky) 3 kapitoly.
12. Chagiga (slavnostní oběť) 3 kapitoly.
I. řada: Našim (předpisy o ženách) má 7 traktátů:
1. Jebamoth (švagrová) 16 kapitol.
2. Kethuboth (svatební zápisy) 13 kapitol.
3. Nedařím (sliby) 11 kapitol.
4. Nazir (nazirejský) 9 kapitol.
5. Gittin (rozloučení) 9 kapitol.
6. Sota (cizoložství) 9 kapitol.
7. Kiddušin (zasnoubení) 4 kapitoly.
IV. řada: Nezikin (poškození, předpisy soukromého práva) má 10 traktátů:
1. Baba kamma (první brána civilního práva) 10 kapitol.
2. Baba mecia (prostřední brána) 10 kapitol.
3. Baba bathra (poslední brána) 10 kapitol.
4. Sanhedrin (soudní dvůr) 11 kapitol.
5. Makkoth (rány holí) 3 kapitoly.
6. Šebuoth (přísahy) 8 kapitol.
7. Edujjoth (svědectví) 8 kapitol.
8. Aboda zara (modlářství) 8 kapitol.
9. Aboth (slova otců) 5 kapitol. 10. Horajoth (nauky) 3 kapitoly.
V. řada: Kodašim (předpisy o obětech) má 11 traktátů;
1. Zebachim (oběti zvířecí) 13 kapitol.
2. Menachoth (oběti k požívání) 13 kapitol.
3. Chullin (nečisté) 12 kapitol.
4. Bekhoroth (prvorozenstva) 9 kapitol.
5. Arakhin (odhady) 9 kapitol.
6. Temurah (záměny) 7 kapitol.
7. Kerithoth (vyhlazení) 6 kapitol.
8. Meila (přestupek) 6 kapitol.
9. Tamid (denní oběť zápalná) 7 kapitol.
10. Middoth (míry chrámu) 5 kapitol.
11. Kinnim (ptačí hnízda) 3 kapitoly.
VI. řada: Teharoth (předpisy o čistém) má 12 traktátů:
1. Kelim (nádoby) 30 kapitol.
2. Ohaloth (stany) 18 kapitol.
3. Negaim (vyrážka) 14 kapitol.
4. Parah (červená kráva) 12 kapitol.
5. Teharoth (čistoty) 10 kapitol.
6. Mikvaoth (očišťující lázně) 10 kapitol.
7. Nidda (nečistota žen) 10 kapitol.
8. Makhširin (vhodné) 6 kapitol
9. Zabim (nečistým tokem obtížení) 5 kapitol.
10. Tebhul jom (nečistý, který přijal lázeň) 4 kapitoly.
11. Jadajim (ruce) 4 kapitoly.
12. Ukcin (rukověti) 3 kapitoly.
Jména traktátů Mišny objevují se v podobném, avšak po-zjměněném pořadí v obou Talmudech. Některé z nich, jsou to zvláště zastaralé traktáty o obětech a předpisech platných při chrámu jeruzalémském, jsou opominuty a zůstávají pouze v textu Mišny, gemara k nim chybí. Jiné traktáty proti tomu, jako např.traktáty o civilním právu, jsou gemarou neobyčejně rozšířeny, jak to vyžadovala prakse, která se odklonila od pů-vodního náboženství a přiklonila více praktickému obchodnímu životu.
Jeruzalémský Talmud byl vytvořen společnou prací palestinských rabínů v letech 350—400 p. Kr., je původnější a starší Talmudu babylonského, který byl ukončen kolem r. 500 po Kr. Názory Talmudu jeruzalémiského jsou v mnohém ohledu mírnější, je už sám o sobě menšího rozsahu, a proto i metošihk) významu. Talmud babylonský je oním vlastním a běžným Talmudem, který je znám a uznáván nejvíce a obecně. Ten je vždy míněn, není-li udáno, který z Talmudů je citován.
Četné drobnější traktáty Mišny nemají gemaru v obou Talmudech, nebo jen v Talmudu jediném. Bylo nutno uvést toto rozdělení, bez kterého by citace textů byla vystavena omylům. Talmud jeruzalémský je citován podle rozdělení na kapitoly a oddíly, spolu s udáním stránky a svazku francouzského vydání Schwabova. Talmud babylonský podle ve všech vydáních shodného označení folia a spolu i s udáním svazku a strany německého vydání Goldschmidtova. Hebrejské texty číslují strany jen jako listy, takže druhá strana folia je bez označení a naznačuje se buď písmenem b, na rozdíl od první strany příslušného listu označovaného písmenem a, značí tedy udání fol. 31 a přední stranu 31. listu a udání fol. 31 b druhou stranu 31. listu, jinak už neoznačenou. Někteří autoři citují též fol. 31,1 nebo fol. 31,2, což je označením totožným, jen s nepraktickou možností záměny s jinými číselnými údaji.
Neobyčejná rozsáhlost obou Talmudů spolu s nepřehledným rozdělením látky vedla r. 1321 rabína Jakoba ben Ašera v Toledu k sepsání kodexu rabínského práva a předpisu „Arbaa turim" (čtyři věže) a tento kodex byl základem konečné redakce židovského zákoníku dodnes pro všecky Židy závazného, Sulchan Aruchu (prostřený stůl). Zde jsou rabínské předpisy z Talmudu přehledně urovnány, opatřeny paragrafy a tak Sulchan Aruch je vlastně novým uspořádaným Talmudem. Obsahuje často jen přímé znění Talmudu a připíná se proto úzce k jeho obsahu.
Sulchan Aruch rná čtyři hlavní oddíly: Orach chajjim (cesta života), obsahující předpisy rituální a synagogami, předpisy ohledně denního života Židů. Druhý oddíl: Jore dea (On iučí poznání nebo Mistr řekl), pojednává o předpisech potravinových, o lichvě a o očišťování. Třetí oddíl: Eben haezer (kámen pomoci) pojednává o zákonech manželství. Čtvrtý a nejrozsáhlejší a nejdůležitější oddíl: Chošen ha-mišpat (Brnění práva) je vlastním zákoníkem Židovstva, pramenem jeho práva a spolu i nejvýraznějším provevem talmudistické morálky a zloby. Rozdělení na paragrafy a oddíly umožňuje snadnou orientaci, takže je možno doplnit jednotlivá zdánlivě bezvýznamná tvrzení Talmudu příslušným paragrafem Sulchan Aruchu, čímž se často rázem objasní jejich praktická důležitost nebo význam. Sulchan Aruch je tedy dovršením rabinismu a judaismu, a to na rozdíl od Talmudu dokumentem nad jiné jasným a přehledným.
Dalším význačným pramenem judaismu jsou t. zv. Midrašim, tj. objasnění, vysvětlivky nebo komentáře, z nichž je největší a nejznámější Midras rabba, tj. veliká Midras. Je komentárem k Thoře a k pěti svitkům (Nářek Jeremiášův, kniha Ruth, Eklesiastes, kniha Esther a píseň Šalomounova). První z těchto Midrašim, Berešit Rabba, vznikla asi kolem tr. 300 po Kr., je tedy přibližně stejného stáří s Talmudem, avšak poslední z nich vznikly až ve století osmém po Kr. Midras1 rabba obsahuje tyto knihy:
1. Berešit rabba (komentář ke knize Genesis, hebr. Berešit),
2. Šemoth rabba (komentář ke knize Exodus, hebr. Šemoth).
3. Vajikra rabba (komentář ke knize Leviticus, hebr. Vajikra).
4. Bemidbar rabba (komentář ke knize Numeri, hebr. Beniidbar).
5. Debarim rabba (komentář ke knize Deuteronomium, hebr. Debarim).
6. Echa rabba (komentář k nářkům Jeremiášovým).
7. Midras Ruth (komentář ke knize Ruth).
8. Midras Koheleth (komentář ke knize Koheleth, Kazatel Šalamounův).
9. Midras Esther (komentář ke knize Esther).
10. Midras Sir ha-širim (komentář k velepísni Šalomounově),
Existují ještě další Midrašim, jak např.Midras Tanchuma, Midras Tehilim (vysvětlení žalmů), Midras Talpioth. Jsou však pozdějšího původu a menšího významu. Podobně i literatura připínající se k textům Mišny, Tosefta a Baraita a pozdější spisy, jako Tana debe Elijahu (učení Eliášovo), Pirke de rabi Eliezer, Michilta, Šifra, Sifre, Pesikta rabathi a Jalkuth Šimoni (sbírka Šimonova) jsou význačnými zdroji rabínských názorů. Zel, že většina z nich nebyla dosud známa ani přístupna.
Neobyčejně důležitým pro poznání Židovstva je však též text knihy Zohar (kniha jasu,) jejíž původ je připisován rabínu Šimonu ben Jochai v prvním století po Kr., ale která je snad původu mladšího, poněvadž sama cituje Talmud. Kniha Zohar je rovněž komentářem k Thoře, komentářem kabalistic-kým a ispolu hlavním textem kabaly, posvátnou knihou par exellence, převyšující daleko samotnou Thoru. Jen tato okolnost vedla Židy k tomu, že se postarali o její překlad nebo o neúplné vydání některých statí Zoharu. Anglický překlad', vydaný Soncino Press v r. 1931, má značné mezery, poněvadž potlačuje právě nejtajnější a spolu i nejdůležitější pasáže, překlad Jeana Pauly do francouzštiny je věrnější a úplnější. Ka-balistická literatura je skoro neznámou pevninou a aě obsahuje dokumenty neobyčejné oeny, přeoe byla zcela opominuta vědou. Jen zde jsou pravé kořeny židovské mentality a křesťanský svět nebude znát Židovstva, dokud všecky tyto spisy nebudou vytaženy na světlo.
Význačným pramenem židovské mentality jsou i spisy MaiMonidovy.
Maimonides (jinak Rambam zvaný) žil v letech 1135 až 1204 a uspořádal učení Talmudu v nový systém Mišne thora, tj. druhá Thora nebo s podtitulem Jad chazaka (silná ruka). Toto dílo je předním zdrojem středověkého rabinismu a spolu i přesnějším a podrobnějším vyjádřením židovského ducha v plném rozvinutí reakce proti křesťanským národům. I ostatní rabínská literatura středověká a novověká je známa dosud jen velmi nedokonale nebo jen z citátů uváděných židovskými autory. Zde čeká křesťanskou vědu ohromná práce pro celé generace, její zanedbání bylo přímo tragickým nedostatkem, ohrožujícím nejen vážnost křesťanské vědy, ale i samu existenci křesťanstva a jeho řádů.
Je tedy třeba ukázat na kalné zdroje židovských názorů aspoň v daných možnostech, aby tak byly naznačeny budoucí úkoly. Křesťanská věda promeškala už skoro splnění této obtížné úlohy a musí být probuzena co nejdůrazněji, aby se znovu vzchopila k boji s tajemným nepřítelem. Tento nepřítel musí být poznán a odhalen, a sice v jeho přesvědčení a podle pramenů, ze kterých ono přesvědčení vychází. Je potřebí, aby problém Židovstva byl postaven do zcela nového světla, poněvadž jen potom může být pochopena všecka zloba, kterou Židovstvo osvědčuje oproti křesťanskému světu, křesťanské víře a křesťanským řádům.
II. Vyvolený národ.
Nežidovský svět neví dobře, že židovská mentalita a morálka vycházejí z určitých náboženských názorů. Židovstvo je ve svém vědomí povzneseno nade všecky národy světa a texty jeho svatých knih staví neustále výjimečně postavení Lamele před oěi, ano, na tomto vyvolení zakládají i domnělé právo na vlastní židovskou morálku. Národ „vyvolený" Bohem, má jednoduše právo ke všemu, především však k vládě nad světem a k zotročení všech ostatních národů. Zaslíbení, která podle Thory (Gen. 17, 4) učinil Bůh Abrahamovi a které opakoval Jakobovi (Gen. 28, 14): r,A bude símě tvé jako prach: rozšířen budeš na západ i na východ,, i na půlnoc i na poledne; a požehnána budou v tobě a semeni tvém všecka po-kolení země," je obnoveno Mojžíšem (Ex. 23, 20-31), aby se stalo duchem zákona a vrcholným hlediskem všech jeho předpisů. Židé se považují ve smyslu těchto textů za národ vyvolený, předurčený k vládě nad světem. Celá židovská literatura opakuje toto tvrzení, které je základem židovské morálky, morálky kmenové nebo národní, dávající Židům jen z těchto důvodů zcela nepochopitelná a výjimečná práva vůěi celému ostatnímu světu. Vyvolení synové Izraele jsou plni pýchy na obřízku, která je symbolem jejich vyvolení a důkazem oné smlouvy, kterous, uzavřeli s Bohem (Gen. 17, 13).
Deut. (14, 1-2) vyjadřuje tutéž myšlenku takto: „Buďte synové Hospodina, Boha Vašeho..." nebo ,“lid svatý jsi Hospodinu Bohu svému a tebe vyvolil, abys byl mu za lid zvláštní ze všech národů, kteří jsou na zemi." Babyl. Talmud (Taa-nith, fol. lOa/G. III., p. 665) praví k tomu toto: „Rabínové učili: Země izraelská byla stvořena nejdříve a potom teprve ostatní svět, poněvadž je psáno (Přísl. 8, 26): ještě byl neučinil řek a stěžejí okrsku zemského. On sám svlažuje zemi izraelskou a ostatní svět dává svlažovat svým zástupcem, poněvadž je psáno (Job. 5, 10:) který dává déšť na zem ,(tj. na zemi židovskou), a svlažuje vodami všecky věci. Země izraelská je zavodňována deštěm a celý ostatní svět jen zbytkem tohoto deště, poněvadž je psáno (Ps. 18, 12); ten, jenž dává zemi déší. Země izraelská je tedy svlažována nejdříve a potom teprve všechen ostatní svět."
Bab. Talmud (Jebamoth, fol. 63a/G. IV, p. 532): „Všichni národové světa, i pokolení, která bydlí v zemi, jsou požehnána jen k vůli Izraeli. Všichni národové země, téfto i lodi, které dopravují z Galie do Španělska, jsou požehnány jen k vůli Izraeli" Ale i všecky tresty přicházejí na svět k vůli Izraeli (týž text): „R. Eleazar ben Abina pravil: Trest přichází na svět fén k vůli Izraeli, poněvadž je psáno: (Sof. 3, 6) Zahladil jsem národy a rpzptýleni jsou úhlové jejich: pusté učinil jsem cesty jejich."
Bab. Talmud (Kiddušm, fol. 49b/G. VL, p. 674) uvádí toto: „Deset dílů moudrosti přišlo na svět, devět dílů obdržel Izrael a jeden díl ostatní svět. Deset dílů krásy sestoupilo na svět, devět dílů obdržel Jeruzalém a jeden díl ostatní svět.."
Je proto pochopitelno, že každá urážka židovského majestátu je těžkým provměním. Bab. Talmud (Sanhedrin, 58b, G., VIII., p. 696) uvádí k tomu toto: „R. Clianina řekl: Uhodí-li nežid jednoho Izraelitu, pak zasuhuje trest smrti, poněvadž je psáno (Ex. 2, 12): a ohřátí se na vše strany, a když viděl, že to nikdo nevidí, zabil Egypťana (tj. po přikladu Mojžíšově, který zabil tajně Egypťana, je rovněž dovoleno zabít nežida, který by urážel Židy). Dále řekl R. Chanina: Kdo by dal Izraelitovi políček, pak je to stejná vina jako by to učinil samotnému Bohu, poněvadž je psáno: (Prov. 20, 25): Pád je člověku sžírat svaté a učiněné sliby odvolávati". Už Mišna (Samhedrin XI., 1) praví: „Celý Izrael má podíl na budoucím světě, poněvadž je psáno (Jes. 60, 21): Lid tvůj pak všechen bude spravedlivý, na věky vládnout budou těmi, plod štípení mého, dílo ruky mé k oslavení."
Jeruzalémský Talmud (Sabath, XIII, 4/Sch. IV, p. 153) uvádí, že olej růžový je určen knížatům, aby s ním. potírali svoje tělo nebo léčili zranění. R. Šimonk tomu řekl: (to mohou činit i Židé), poněvadž všichni jsou považováni jako za syny knížat."
Bab. Talmud (Chullin, fol. 91b/G., IX., p. 282) sděluje, že:lidé jsou bohu milejší než andělé, poněvadž zpívají každou hodinu chvalozpěvy na jeho počest, kdežto andělé tak činí pouze jednou denně, dno "někteří z nich pouze jednou týdně, něhbeří dokonce jednou měsíčně, mnozí jen jednou ročně a někteří jednou za sedm let a jiní konečně jen jednou za celou věčnost."
Podle jer. Talmudu (Sanhedrin, X, 3/Sch. XI. p. 57) ani současníci potopy, ani obyvatelé Sodomy a Gomorhy, ani generace vzbouřenců na poušti, ani modláři a pohané nebudou mít život věcný (Sanh. X, 64), ale podle jer. traktátu Sabath. I, 3/Sch., IV. p. 17) každý jednotlivec bydlící ve svaté zemi izraelské, pojídající čisté pokrmy, mluvící hebrejsky a modlící se každého večera i jitra modlitbu Sema, může být ujištěn, že má podíl na životě budoucím. Ano, dokonce podle jer. Talmudu (tr. Sebiith, IV, 10/Sch. II., p. 366) i nedonošené plody pokolení izraelského zúčastní se vzkříšení, poněvadž je o nich mluveno u Isaiáše proroka (49, 6), že mají být k vzbuzení pokolení Jakobova.
Midraš Rabba (Bemidbar, I. 4) praví: "Všichni národové jsou jako nic před ním (Isaiáš, 40, 17),, ale jen pro Izraele má potěšení, Izrael čte denně modlitbu Šema, obětuje modlitby a denně žehná jméno nejvyššího krále králů, svatého, ať je požehnán. Proto s huni počítá bůh při každé příležitosti a oni jsou přirovnáváni k pšenici, jak je psáno (Velepíseň Šalamounova, 7, 2): Život tvůj jako stoh pšenice, obložený liliemi'6
Týž text (Bemidbar, IV, 1) přirovnává Izraele k stodole, ve které je uloženo zrno božského pěstění (Iz. 21, 10), k prvotině jeho úrod (Jer. 2, 3) „Svatý, požehnáno budiž jeho jméno, řekl k Mojžíšovi: Modloslužebníci jsou jako plevel, tak jak je psáno (Iz. 33,, 12). / budou národové ti, jako [po spálení popel, trní sebrané ohněm bude spáleno. Izrael vsak je spravedlivým, je pšenicí hotovou k uložení, jak je řece\no: Národ tvůj je národem spravedlivých, nebo: Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a poskvrny na tobě není (Velep. Sal. 4, 7)."
Midraš rabba (Berešit, LXXVIII,. 1) vyvozuje, že Židé stojí u boha výše než andělé: „R. Meir pravil: Poněvadž je psáno (Žalm 90. 11): Nebo andělům svým přikázal o tobě: aby ostříhali tě na všech cestách tvých: z toho následuje, že hlídaný je větším před bohem než hlídající. R. Juda pravil k tomu: Je psáno (Žalm, 90, 12): Na rukou ponesou tě, abys snad o kámen nohy své neurazil: tedy kdo je větší, nesený nebo nesoucí?" Poznámka k tomu praví: „To vše má dokazovat, že spravedliví jsou větší než andělé.“
Midraš rabba (Šemoth, XV, 6) praví: „Tak jako andělé jsou korouhvemi na nebij tak Izrael je korouhvemi na nebi. Tak jako andělé jsou vojskem 'nebeským, tak i Izrael je vojskem božím na zemi. Pánem obou je Svatý, požehnáno budiž jeho jméno, a tak jako se všichni bojí boha a jeho andělů, tak se pohané mají bát Izraele, poněvadž je psáno (Deut, 28, 10): A uzří národové země, že jméno Hospodinovo je vzýváno nad tebou, a bát se budou tebe. Proto bůh přirovnal Izraele k andělům, když pravil: Hrůzné je vojsko s korouhvemi..."
Týž text (Šemoth, XXX, 6) dokazuje, že Izrael je milejším bohu než samotní andělé: „Izrael může být přirovnán k princi, jemuž jeho otec káže všecko, co by ho odvrátilo od zlého, poněvadž je zřítelnicí oka jeho. Proto bůh dal přikázání Izraeli, poněvadž ho miloval více než anděl y, neboť je psáno (Deut. 14, 1): Jste dětmi vašeho boha a David praví též (99, 8): Bože, tys milostiv byl jiní a mstitelem zločinů, které byly nad nimi učiněny."
Midraš rabba (Berešit, LXXVTI, 1) srovnává dokonce Izraele s bohem: „Je psáno (Deut. 33, 26): Neníť žádného, jako bůh silný, ó Izraeli..., rabi Berekia vykládá to jménem rabína Judy syna r. Šimona: Není nikoho jako bůh, ale čemu je bůh podoben? Izraeli, čímž jsou míněni nejvznešenější a nejlepší mezi Vámi. Pochopíte, že bůh zařídil všecko na tomto světě podle vůle spravedlivých, co chce učinit v budoucím věku. Tak bůh vzkřísil z mrtvých, totéž učinil i Eliáš, bůh poslal déšť, totéž učinil i Eliáš, bůh požehnal malé množství, totéž učinil i Eliáš, bůh vzpomněl na ženu neplodnou a totéž učinil i Eliseus... Rabi Berekia vysvětloval tedy jménem r. Šimona: Není nikdo podobným bohu, kdo tedy je podobným bohu? Ješurůn, což značí patriarchu. Táli jako je psáno o bohu (Iz. 2, 11): Hospodin sám vyvýšen bude v ten defí, jak je psáno o Jakobovi (Izraeli): A Jakob byl zanechán sám."
Midraš rabba (Koheleth, III, 16 § 1) cituje dokonce žalm (82, 6): „Jáť jsem řekl: Bohové jste a synové nejvyššího všichni" a na základě tohoto výroku popírá hříšnost uctívání zlatého telete. Izrael, jsa sám božským,; nemohl přece hřešiti. Týž text (Ruth, úvod I.) omlouvá tuto rabínskou opovážlivost a podotýká, že se znění verše (82, 6 žalmů) týká samotných soudců (rabínů) v Izraeli. „Nazval jsem vás bohy, poněvadž je psáno: Nebudeš snižovat soudců (Ex. 22, 27), ač vím, že jsem nad vámi. A mluvil k Izraeli opětně a pravd: Udělil jsem svoit slávu soudcům a nazval je bohy a vy s nimi pohrdáte. Běda národu, který soudí mé soudce."
Midraš rabba (Echa, II, 13. § 17) odůvodňuje království Židů nade všemi národy takto: „Rabbi Juda ha-Nas&i řekl: Jakými ozdobami jsem vás ozdobil? R. Jochanan na to pravil: Šedesát miriád služebných andělů sestoupilo s Hospodinem, požehnáno budiž jeho jméno, se Sinaje a každý z nich měl korunu v ruce, aby korunoval každou duši z Izraele. Rabi Abba ben Kahana řekl ve jménu rabína Jochanana: Sto dvacet myriád andělů sestoupilo tehdy s nebe, aby ozdobili každého Izraelitu korunou a pastem. Rabi Huna ze Sephoris řekl: Andělé dali jednomu každému pás kolem těla, poněvadž je psáno (Job. 12, 18): Pás králům odvazuje a přepasu je provazem ledví jejich."
Midraš rabba (Esther, VII, 10) přirovnává Izraele k purpuru královskému,j na důkaz jeho královského poslání v tomto světě: „Tak je Izrael podoben purpuru, kterým je oslaven Hospodin, poněvadž je psáno: Izrael, kterým chci být oslaven." (Iz. 49, 3.)
Midraš rabba (Sir ha-širim, I, 2, 5) praví: „Božští princové jsou Izraelité, o nichž je psáno: Vy jste podobni bohům (Žalm 92, 6). Oni ukládají rozkazy bytostem podsvětním (v magickém citování) i bytostem horního světa, když sami žijí v čistotě."
Podle bab. Talmudu (Berachoth, 7a, [G. I., p. 24]) dává bůh bydlit svému majestátu jen mezi Židy, jak si to Mojžíš vymínil a jak mu i bylo vyhověno. „Dále pravil R. Jochanan jménem rabína Jose.- Tři věci si vyprosil Mojžíš od Svatého, ať budiž jeho jméno pochváleno, a byly mu povoleny- On prosil, aby božský majestát spočíval na Izraeli, a bylo mu to povoleno, poněvadž je psáno (Ex. 33, 16): půjdeš s námi, abychom oslaveni byli ode všech lidí, kteří bydlí na zemi. On si dále vyprosil, aby božský majestát nespočíval na národech země, a bylo mu to povoleno, poněvadž je psáno (abychom byli oslaveni, já i tvůj lid). On prosil, aby pohnal jeho cesty, a byla mu to povoleno, jak je psáno (Ex. 33, 13): dej mi poznat moje cesty."
Bab. Talmud (Sabath, fol. 67a/G. I., p. 636) praví, že všichni Židé jsou syny knížat. Totéž opakuje (Sabath, fol. 128 a/G. I., p. 834) a dodává, že zasluhují, aby nosili oděv stojící tisíc min (tj. oděv velmi drahý, příslušný jen panujícímu rodu).
Židovský bůh miluje jen Izraele. „Tak bůh pravil: Ze všech národů, které jsem stvořil, miluji jen Izraele, jak je psáno (OB. 11, 1): Nebo dítě byl Izrael a miloval jsem jej: z Egypta vyvedl jsem syna svého." (Midraš rabba, Debarim, V. 7).
Toto povýšené postavení Židů musí nutně vést k pohrdání ostatními národy, což velmi jasně označuje Midraš rabba (Sir ha-širim, VII, 3 § 3): „Tak jako rolník nic si zneváží košíků hnoje nebo slámy nebo strniště nebo plev, tak i svatý, požehnáno budiž jeho jméno, nevšímá si jiných národů, poněvadž nemají cenu před ním, protože je psáno (Iz. 40, 17): Všichni národové jakoby jiebyli, tak jsou před ním, a jakoby nic a prázdnost jmíni jsou jemu. Ale koho si všímá bůh? Všímá si jen Izraele, poněvadž je psáno (Ex. 30, 12): Vyzdvihneš sumu synů izraelských podle poctu, a opět (Num. 1, 2): „Sečtěte sumu všech synů izraelských".
Midraš rabba (Šemoth, XXXVI, 1) přirovnává Izraele k oleji a praví: „Proč přirovnává Jeremiáš Izraele ke stromu olivovému? Poněvadž všecky tekutiny se spolu mísí, jen olej se nemisí a zůstává pohromadě. Tak také Izrael se nemísí s pohany, jak je psáno (Deut. VJI, 3): Aniž se spřízníš s nimi manželstvím."
Midraš rabba (Debarim, VII, 3) rozvádí toto srovnání takto: „Tak jako se olej nemísí s jinými tekutinami, tak se i Izrael nemůže mísit s pohany. Odkud je to? Poněvadž je psáno (Lev. 20, 26): ... oddělil jsem vás od jiných národů, abyste byli moji. Tak jako olej vystupuje na povrch, když byl smíšen, tak i vystupuje Izrael nade všemi národy, poněvadž je psáno (Deut. 28, 1): Učiní tebe Hospodin, bůh tvůj, povýšenějšího nade všecky národy, kteří bydlí na zemi."
Midraš rabba (Sir ha-širim, I, 3, § 2) navazuje na toto porovnání slovy: „Tvé jméno je jako vylitý olej... a tak jako olej je na počátku hořkým, tak i tys byl na počátku malým, ale pozvolna roste%. Tak jako olej se nemlsí s jinými tekutinami, tak i Izrael se nemísí s jinými národy země... Tak jako olej plyne neslyšitelně, tak i Izrael nečiní hluku v tomto světě, ale ve světě budoucím, jali je psáno (Iz. 29, 4): Ze země slyšena bude řeč tvá."
I svatá kniha Zohar (I. fol. 32a) uvádí toto: „Požehnán je los Izraelův, poněvadž synové jeho jsou svatí a podobají se svatým andělům, jakož je i psáno (Iz. 60, 21): Tvůj lid všechen bude spravedlivý..., ze spravedlivých vyšli a jim se i podobají. Šťastni v tomto světě i ve světě budoucím." Týž text (I., fol. 164 b) se dovolává opětovně verše (Iz. 60, 21) a praví: Šťasten je Izrael v tomto světě i ve světě budoucím, poněvadž je o něm psá]no: Lid pak tvůj všechen bude spravedlivý, na věky vládnout budou zemi, jsouce plod štípení mého, dílo ruky mé k oslavení. Nejmenší bude v tisíc, a maličký v národ přesilný: já, Hospodin, časem svým brzo učiním to."
„Nyní Izrael je nejvyšším mozkem světa. Tvůrce měl jej nejprve na mysli a potom teprve ostatní národy země kteří jsou slupkami (klipoth), jakož je psáno: A tito jsou králové, kteří vládli v zemi Edomské, prve nežli přišel Izrael (Gen. 27, 29). Ale v budoucnosti vytvoří Svatý mozek, aniž by bral ohledu na slupky, jak bylo řečeno: (Jer. 2, 3): Svatý je Izrael Hospodinu, jako prvotiny úrod jeho; všichni, kteří sžírají jej, hřeší: zlé věci přijdou na ně, praví Hospodiny" (Zohar, II., fol. 108 b.)
„Je psáno (Ex. 19, 6): A vy budete mně za království kněžské a národ svatý." Rabi Juda pravil: „Ale moudrost, kde nalezena bude a kde je místo rozumnosti? (Job. 28, 12), požehnán budiž Izrael, po<něvadž Svatý chtěl ho uctít více než všecky národy, jeho veliká láska nebyla uspokojena, než tehdy, když dodal: a národ svatý, jeho láska nebyla uspokojena až, když byl dodal: lid svatý, což je vyšším stupněm a Hospodin ukazuje svou lásku k Izraeli, když mluví o mužích svatých, což je nejvyšším stupněm a cílem všeho. Neboč ze Thory vyvěrá moudrost, z království svatosti a rozumnost vyvěrá z místa nejsvětějšiho." (Zohar, II., fol. 121 a.)
„Požehnáni jsou Židé \nade všemi národy, poněvadž Hospodin pravil o nich: Jste dětmi vašeho boha a (Deut. 14, 1-2): Tebe vyvolil, abys byl mu za lid zvláštní ze všech národů, kteří jsou na zemi. (Zohar, II., fol. 125 a.)
Pochopitelně každá urážka tohoto lidu je trestána velmi přísně a o tom píše Zohar (II., fol. 122a) toto: „Učili nás, že proto, poněvadž Izrael je nazván ,svatosťi, že nikdo nesmí svému sousedu činit posměch nebo dávat přízviska. Trest za tuto urážku je velmi veliký. Je psáno. (Žalm 31, 15): Zdržuj jazyk svůj od zlého: poněvadž pomluva a řeč zlovolná působí, že- nemoci vstupují na svět. Rabi Chiya pravil jménem rabína Hezekia: Ten, jenž nazývá souseda bezbožným, bude vržen do jícnu pekelného, nebot bezbožnými mohou být nazýváni pouze ti, kteří nestydatě a rouhavě mluví proti Thoře."
„Jen o Izraelovi je psáno (Deut. 4, 6): )tAj lid moudrý a rozumný, národ veliký" a je i psáno (Deut. 7. 7): „a vyvolil vás, nebo méně vás je než všech národů. Opravdu: ze všech národů dohromady vzato, ale nikoliv méně než některého z ná-národů dohromady vzato, ale nikoliv méně než některého z národů, poněvadž není na světě národa tak celného a tak mocného jako Izrael." (Zohar, II., fol. 164 e.) ,
„Každá bylina má svůj nebeský odlesk. Proto je zakázáno sít pole smíšeným semenem. Když tedy už věci samy mají tento zákon, jak tedy totéž musí být pravdou o synech Jakobových, svatých pokoleních, sloupech světa (tj. aby se nesmísili s nežidy). (Zohar, II, fol. 16 b.)
Zohar (II, fol. 230 a) dokonce dokazuje, že mezi písmeny potřebnými k napsání jmen dvanácti patriarchů izrael-ských (synů Jakobových) není písmen cheth a teth, což značí Chat, t. j. hřích, že Izraelité jsou bez hříchu.
Za těchto okolností bylo by nepochopitelno, proč tedy Židé jsou vlastně lidmi a podléhají lidským bolestem. I na to odpovídá Midraš rabba (Bemoth, XXXII, 7): „Když Izrael stál pod horou Sinai, tu pravil Svatý andělu smrti: Budeš mít moc nade všemi národy světa, jén nikoliv nad tímto lidem, oni jsou mým podílem a oni budou žít jako já na věky, budou věcnými dětmi. Ale Židé porušili smlouvu a pravili k zlatému teleti.- Toto je bůh tvůj, ó Izraeli, (Ex. 32, 4) a z tohoto důvodu bylo jim řečeno (Žalm 82, 7): „Ale jako jiní lidé zemřete: totiž tak jako jiní lidé jsou obsluhováni služebnými ánděli smrti, tak i vy." Midraš Tehilim (fol. 4d) praví: „Tak jako svět nemůže obstát bez ječmene, tak ani nemůže obstát bez Izraelitů."
Ale i novější rabínská literatura vykazuje četné citáty podobného znění. Rabín Jesaja Hurwitz v knize Šene luchbth ha-berith (fol. 145c) píše takto: „Svět byl stvořen jen pro Izraelity, oni jsou plodem, ostatní {národové jeln prázdnou slupkou. Proto můžeme říci, že mimo Izraelity není jiného národa, poněvadž všichni ostatní jsou prázdnou slupkou. — Týž spis tvrdí dokonce, že židovské duše jsou výronem boha (fol. 262c), že jsou částí boha, tak jako syn pochází z bytosti otoe. Proto je každá židovská duše bohu milejší a příjemnější, než všecky duše jiných národů světa, jejichž duše pocházejí od ďábla a jsou takovými dušemi, jako mají zvířata."
Rabín Abraham Sabba v knize Geror-ha-mor (fol. 106d): „Svět byl stvořen jen k vůli Izraelitům, a ac je tento výrok zcela jasným, pak je nutno jej dobře uvážit a na patru ochutnat (tj. vyvodit z toho důsledky) , poněvadž víme, že tehdy, když byl zákon dán Izraelitům, dosáhli takto všech dokonalostí, které úplně chybí ostatním národům, kteří nechtěli přijmout zákon.
Rabín Icchak Abravanel v komentáři k proroku Isaiášovi (Pertiš nebiim rišonim fol. 63d) tvrdí toto: „Jen Židé znamenají něco na tomto světě, jsou proto přirovnáni k pšenici, kdežto ostatní národové k plevám.'6
Rabín Rachja ben Ašier v komentáři k pěti knihám Mojžíšovým (Biur al ha-thora fol. 153c) píše: „Kdyby nebyli Izraeli-té na zemi, ani by nepršelo, ani by slunce nesvítilo, neboť k vůli nim se to všecko děje.“
Rabín Šimon ve spise Jalkuth Šimoni (fol. 124b) píše toto: „Kdyby nebylo Židů, nebylo by ani žádného požehnání na světě, ani by nevycházela světla nebeská, ani by nepadl déšť na zemi.
Rabín Josef Samega ve spise Mikrae Kodeš (fol. 109 a) praví: „Svatý jen proto rozsel Židy po celém světě, aby přinesli národům štěstí a požehnání." \
Rabín Jicchak ben Abraham Troki ve spise Chiccuk emuna (fol. 86a) jmenuje Židy „svatými božími" (kadoše el).
Rabín Meir ben Gabbaj ve spise Abodath ha-kodeš (fol. l1b) tvrdí: „Bůh je s námi spřízněn, a proto jsme my jeho příbuzní, poněvadž stojí ppáno v žalmu (148, 14): Píseň všem svatým jeho: synům izraelským (tj. i nám přísluší, aby chom byli uctíváni písní) a budiž to daleko od nás, abychom věřili, že snad, mimo s bohem, stojíme v příbuzenství s anděly.“
Rabín ben Nachmani v komentáři k Šemoth rabba (fol. 113a) píše: „Modlitby Izraelitů jsou všemohoucímu bohu tak nekonejte příjemné, tak vonné a tak jej ctí, že jsou přebírány ihned andělem Sandalfonem a upleteny v nádherné koruny a stavěny nu hlavu boží"
Rabín Šimonv knize Jalkuth Šimoni (fol. 308b) praví: „S upřímnou radostí soudí bůh národy světa, ale se srdcem) zkormouceným soudí Izraele.66
Rabín Abraham Sabba v knize Sefer Ceror ha-mor (fol. 101b) píše: „Tak jako lidé stojí nad zvířaty, tak i stojí Židé nade všemi národy země." Rabín Jicchak Abravanel v komentáři k proroku Oseášovi (fol. 230 d) praví: „Jen národ vyvolený je hoden věěfiého života, všichni ostatní národové jsou podobni oslům.
Rabín Menachem bejn Benjamin Recaiiat v komentáři k Thoře (Peruš al ha-thora I, fol. 14a) praví: „Jen vy Izraelité jste lidé, ostatní národové nejsou lidmi, protože jejich duše pochází od nečistého ducha, ale duše izraelské vyšly ze svatého ducha božího.66
Rabín Moše Chaim Luzatto v knize Mesilat ješarim (par. 26/p. 224) praví o „božské" povaze židovského národa toto: „Spravedliví a skutečně zbožní podobají se trůnu božímu, poněvadž božská velebnost [na nich stejně spočívá, tak jako spočívala kdysi na svatyni boží. K tomu přicházíme nu myšlenky, že i strava, kterou požívají, má přesně tu samou hodnotu, jako oběti, které byly spalovány na oltáři božím.“ Židé jsou tedy podle toho vůbec božskými bytostmi, neboť o nich jen je řečeno: národ spravedlivý; a všichni jsou spravedliví; a když se tedy podobají trůnu božímu a když na nich velebnost božství spočívá, co jim ještě více chybí,; aby byli podobni bohu ve všem. Proto není už potřebí obětí, poněvadž všecko, co požívají, je jim obětí, jako „božským66 bytostem prokazovanou.
Z těchto citátů tedy vysvítá, že se Židé považují nejen za národ vyvolený, ale i za bytosti zcela výjimečné, se zvláštními právy a se zvláštním posláním na tomto světě. Jen bezmezmá pýcha může být ovocem těchto nauk. Jen tato pýcha, která pronikla národ židovský, je potom už vysvětlením pro pochopení ostatních nauk tak zločinných a zlovolných, že jen takto bylo možno je odůvodnit. Národ, kdysi vyvolený, právě na toto vyvolení zhřešil, a v důsledku toho propadl v klatbu svého vyvolení. Nebylo by možno pochopit židovskou mentalitu, kdyby nebyla známa tato víra, šířená rabíny v synagogách, že Židé jsou národem božím, majícím proto práva ke všemu a na všecko. Jen nyní bude možno pochopit onen odpor, který mají Židé ke všemu nežidovskému nebo křesťanskému. Jen z tohoto hlediska může být nyní správně pochopeno ono pohrdání, se kterým hledí na ostatní svět. Náboženství židovské je prvotním zdrojem této židovské výchovy a mentality, ono neustálé dovolávání se písem, prováděné s úžasnou virtuositou, má být především náboženským odůvodněním židovské povýšenosti a pýchy a důvodem k pohrdání ostatními národy. Ale tato víra dává Židům ještě právo, aby beztrestně okrádali a zotročovali všecky ostatní národy světa, poněhadž podle ní jen oni jsou lidé a jen oni mají právo na všecky poklady světa. To bude na svém místě podrobně prokázáno.
Pýcha „vyvoleného" národa je i vysvětlením jeho morálky, morálky velmi široké!, dávající právo ke všemu, co slouží dobru a zisku lsraele. Tato pýcha je i klíčem k pochopení židovské duše a židovské hrabivosti, která vlastně jen realisuje sliby uciněfné náboženskými knihami. Židé vidí, jak se splňují předpovědi o jejich majetku a moci, a jsou proto posíleni nadmíru v této víře v jejich neobyčejnou povýšenost nade všemi národy.
III. Představy o nežidovských národech
Židovská povýšenost má však svůj protějšek na opačné straně. Židé nejen že věří, že jsou národem božským, vyšším andělů, majícím právo na všecky výsady na tomto světě, ale věří, že ostatní národové (j edním slovem mežid é, jak si sami tento termín vytvořili v Talmudu) nejsou ani lidmi, ale pouze zvířaty, která jsou jen k tomu, aby sloužila Židům. Tato nauka je však původu pozdějšího, rabínského a není pro ni dokladu v Thoře, za to velmi četné doklady v obou Talmudech a vší pozdější rabínské literatuře.
Thora (Ex. 12, 49) praví ještě zcela ve shodě s obecným mravním přesvědčením všeho lidstva: „Týž zákon bude tu zrodilému a příchozímu, který je pohostinu u vás. A jinde zavrhuje jasně dvojí morálku vůči cizincům (nežidům) těmito slovy: (Deut. 27, 19): Zlořečený, kdo převrací soud příchozího (orig. text má výraz ger, což značí cizince) tedy nikoliv, jak běžné příklady bible uvádí: příchozího (sirotka a vdovy). Jinde opět (Ex. 22, 21) napomíná Thora: Cizince (ger) nezarmouťiš, dniž ho sužovat budeš: nebo jste i sami byli cizinci v zemi egyptské. A též (Ex. 23, 9): Cizinci (ger) obtížným nebudeš, nebo sami znáte, jaký je život cizinců, poněvadž pohostinu jste byli v zemi egyptské."
Učení o bližním, jímž je podle křesťanské nauky i cizinec, bylo však porušeno už v době Kristově, jak svědci polemika a rabíny o tom, kdo je vlastně míněn slovem bližní (Luk. 10, 29-37). Potyčka konci důkazem, že i Samaritáni, Židy opovrhovaní, jsou bližními, kteří mají být milováni podle příkazu Thory (Lev. 19 18). Je to důkazem, že už Židé za doby Kristovy holdovali stejným názorům, jako všecko Židovstvo pozdější a spolu i dokladem, že všecky výtky a kletby vyslovené Kristem platí stejnou měrou i Židům nynějším.
Národ vyvolený, který se považoval za rovný andělům, ano, dokonce za syny boží, musel nutně pohlížet s pohrdáním na všecky národy ostatní.
Jer. Talmud (Baba mecia, IV, 7/Sch. X, p. 113) snaží se překroutt termín ger (cizozemec, cizinec, nežid) na pouhý význam proseíyta (tj. člověk sice pohan, ale přijavši židovskou víru). Připomíná zákaz podvádění v obchodě i zákaz slovního podvodu a dává na ruku, že tyto zákazy se týkají proselytů, jimž nemají být vytýkáni jejich pohanští rodičové, poněvadž je psáno (Ex. 22, 21): „Cizince nezarmoutíš, múz ho budeš sužovat..." Všecka pozdější rabínská literatura zachovává stejnou methodu a všecka slova Thory o cizozemcích přetváří na proselyty, poněvadž by jinak její nauka o bližním, kterým je podle ní pouze Žid, byla s Thorou v rozporu.
Je možno sledovat historický původ této nauky. (Jer. Talmud (Sabath, I, 4/Sch. IV, p. 18) uvádí, že to byl rabín Šimon ben Jochai, který zavedl ony zákazy, směřující k naprostému oddělení Židů od ostatních národů už v době po zboření chrámu (v druhé polovici 1. století po Kr.). Podle tohoto textu zavedl rabín Šimontyto zákazy: Zákaz jísti chléb nežidů, jejich sýr, jejich víno, jejich ryby a pokrmy z nich, zeleninu i obilnou kaši a vedle toho pomíjet jejich jazyk, nedbát jejich svědectví a zákaz pěstovat styky s jejich dětmi, přijímat od nich dary a stýkat se s jejich dcerami...
Hlavní oporou písem pro nauku, že nežidé jsou zvířaty, poskytuje verš 23, 20 u proroka Ezechiele, který mluví o chlípnosti Egypťanů a charakterisuje ji takto: „jejichž tělo je jako tělo oslu: a jako tok koňsky, tok jejich" Talmudy i jiné rabínské texty s oblibou ise dovolávají tohoto znění, ač jen překmucefním může být potahován na všecky nežidy. už bab. Talmud (Beraklioth, fol. 25b/G. I, p. 110) je nejstarším dokladem použití tohoto argumentu. Tato nauka byla patrně asi nejprve naukou tajnou, jako mnohé jiné později se objevivší (nauky, čemuž nasvědčuje líčení uvedené v jer. Talmudu (Beriakhoth, III, 4/Sch. I, p. 64), ve kterém židovský svůdce praví nežidovské otrokyni, že nepotřebuje po souloži is ním očišťování thébila předepsané židovkám, poněvadž: „jsi považována za pouhé zvíře, pravil jí svůdce, a proto nepotřebuješ provádět koupel thébila" Ale vtipná otrokyně odvětila svůdci veršem písma (Ex. 22, 19): „Kdo by se sešel se zvířetem, smrtí ať umře/' Rabínský text uvádí v závorce: A už nehřešili více. Byla tedy nauka o zvířeckosti nežidů vštěpována už v době prvních autorů Mišny, ač zjevně vystupuje teprve v textech pozdějších. Jer. Talmud (Berakhoth, IX, 1/Sch. I, p. 156) uvádí jednotlivá požehnání nebo kletby, které mají vyslovovat Židé při spatření určitých věcí. Mezii jiným se přihodilo rabínu Gamehelovi, že viděl velmi krásnou pohanku a vyslovil požehnání nad ní. „Jak je to možno?: rozkřikli se učenci zákona. Cožpak neřekl rabín Jose ben rabí Chtíninu, i rabín Aba, nebo rahm Chiya, jménem rabína Jochanana, že nep,í dovoleno vyslovovat požehnání [nad pohany? Ne\ní-liž psáno (Deut. 7, 2): Nevejdes s nimi ve smlouvu... ? Ano, rabín neřekl vsak požehnání přeůe-depsané při spatření tělesné krásy (židovské), ale řekl: „Po-žehnán budiž Věcný, který učinil tolik krásných zvířat na tomto světě/' což je formulí, která se vyslovuje při spatření krásného velblouda, krásného koně nebo krásného osla." Jsou tedy pohané, v tomto případě krásná pohanka, pouze zvířaty v očích Židů.
Bab. Talmud (Sabath, fol. 19a/G. I, p. 484) staví nežidy na roveň psům tímto způsobem: „Rabínové učili: je dovoleno v sobotu předložit žrádlo na dvoře psům, a když tito je seberou a odnesou, pak není nutmo se o to více starat (přenášení je jinak v sobotu přestupkem). Rovněž tak je dovoleno předložit na dvoře jídlo nežidovi, a když tento jej vezme a odnese, pak není nutno se o to starati. Proč je to nutno říci, vždyť je to stejné? Mohi bychom myslit, že když jsme povinni živit \nase psy, že jsme i též povinni živit Inežidy (což mění pravda), jak jsme byli poučeni.“
Bab. Talmud (Sabath, fol. 150a/G. I, p. 915) diskutuje případ, proč není dovoleno čísti modlitbu před neoblečeným Židem, ale i nežidem. „Je to samozřejmo, že \nikoliv před Židem, ale jak bychom měli věřit, že i před nežidem (který jsa jen zvířetem, neukládá žádných rituálních ohledů). O nich je psáno: Maso jejich je masem oslím. Písmo praví: (Gen. 9, 23): Hanbu otce svého neviděli?" (Tedy je to zakázáno, jem pro případné poru-šení pocty dlužné Židům, nikoliv proto, že jsou lidmi.)
Bab. Talmud (Erubim, fol. 62b/G. II, p. 187) praví: „Dvůr nežidů je podoben stáji, a tu je dovedeno přenášet (v sobotu) předměty do něho i z něho. Kde však bydlí Izraelita, tam je to zakázáno" (Je-li tedy už obydlí nežidovo stájí, pak je samtozřejmě nežid dobytkem.)
Bab. Talmud (Erubin, fol. 69b/G. II, p. 207): „Rabín Asi odvětil: Podle následující nauky, která tak přísně projednává sobotu, jakož modloslužbu a uěí: z vás, ale ne z Vás všeicfi- s výjimkou odpadlíků, u vás uěiríil jsem tento rozdíl, nikoliv vsak u národů tohoto světa, z dobytka, to se vztahuje na lidi (nežidy)j, kteří dobytku jsou podobni." Zde jsou tedy stavěni nežidé na roven dobytku.
Bab. Talmud (Jebamoth, fol. 61a/G. IV, p. 523) praví jasné: „Rabín Šimonben Jochai učil rovněž tak: Hroby nežidů neznečišťují (putující Židé, kteří by na nich rozbili stany), poněvadž je psáno: (Ezechiel, 34, 31): Vy pak jste stáda má, stáda pastvy mé: lidé jste:a já Pán Bůh váš..., světští národové však nejsou nazýváni lidmi. A tu mu namítli: Písmo přece mluví (Num,. 31, 40): dusí lidských šestnáct tisíců- Jako protiva k dobytku.
Je přece psáno (Jonáš, 4, 11): v městě, v němž je více nežli sto a dvacet tisíc lidí, kteří nevědí, co je za rozdíl mezi pravicí a levicí jejich a mnoho dobytka." Tento argument měl přesvědčit rabínské žáky, že pohanští obyvatelé města Ninive, o nichž je řeč, jsou dobytkem, jak i bončí tímto slovem onen verš.
Nežidé jsou přirovnáváni ke psům v bab. Talmudu (Megilla, fol. 7b, G. IV, p. 28): „(Svátky židovské) Jsou pro vás, nikoliv pro nežidy, a také nikoliv pro psy."
Na tomto výroku staví Šulchan Aruch (Orach chajim, 512, § 3) a učí, že o slavnostech je dovoleno připravit poněkud více jídla pro psy, nikoliv však pro nežidy, neboť Židé jsou povinni nechat psy žíti, nikoliv však nežidy. A rovněž Raši v komentáři k 5. kn. Mojžíšově (k v. 14, 21) praví z téhož podnětu: Darovat maso nežidovi není dovoleno, ale je lépe hodit je psáni, poněvadž pes je lepší než nežid."
Bab. Talmud (Kethuboth, fol. llla/G. V, 360) mluví o otrocích židovských pánů: jako o lidu (am — lid) podobném oslům. Jsou tím míněni židovští otroci, jak Goldschmidt svědomitě poznamenává.
Bab. Talmud (Kerethoth, fol. 6b/G. XII, p. 142) opakuje citát výše uvedený (Jebamoth, fol. 61a) a popírá opětovně, že by nežidé byli lidmi. i
Bab. Talmud (Nidda, fol. 45a/G. XII, p. 492) odůvodňuje dovolenost zneužití nežidovských žen takto: „Pakli chceš (tj. hledáš-li oprávnění nebo odůvodnění k tomuto činu) pak pravím-Jejich maso je masem oslů. Nebo pakli bys chtěl tedy pravím: Jejich ústa mluvila marnost: a pravice jejich je pravicí nepravosti." (Žalm 144, 8). Jsou tedy křesťanské nebo nežidovské ženy zvířaty, to je jeden důvod a jsou podle židovských názorů bezbožné,' to je druhý důvod, aby byly s rabínských schválením zneužívány.
Midraš rabba (Koheleth, III, 17, § 1) diskutuje existenci zlých lidí na tomto světě (míněni jsou nežidé) na slova Kazatele (Koheleth) Šalamounova (Kaz. 3, 18): „Řekl jsem v srdci svém o synech lidských, aby zkusil je Bůh a ukázal, že jsou podobni hovadům." To je ovsem velmi vítaný citát, který je náležitě využit pro rabínský výklad o nežidech. Midraš tedy praví: „je tím naznačen způsob, jakým se bezbožní (tj. nežidé) chovají na tomto světě, i když jim Svatý, požehnáno budiž jeho jméno, dává dostatečného pokoje. 7M jakým účelem? Bůh chce je přesít a ukázat na nich jaký je přívlastek soudu (tj. jak je zlým a k tomu účelu je stvořil). A oni mají viděti, že nejsou 'než podobni zvířatům. Tak jako bývá zvíře odsouzeno k smrti a nevstupuje do budoucího života, tak i bezbožní bývají odsouzeni k smrti jako dobytek a nevstupují do budoucího světa."
Týž text (III, 18, § 1) využívá zmínky o dobytku u Jonáše (4, 11) tímto způsobem: „Rabín Bun pravil: Svatý, požehnáno budiž jeho jméno, pravil: Vzbudil jsem proroky v Izraeli, kteří jsou nazýváni lidmi (Ez. 34, 31), ale tak podobně nevzbudím proroky z pohanů, kteří jsou nazváni dobytkem, jak je psáno (Jonáš, 4, 11): a také mnoho dobytka."
Kniha Zohar (I, fol. 28a) staví všecky nežidy na roven zvířatům u příležitosti diskuse o stvoření zvířat šestého dne (Gen. 1, 24) a praví: „Běda tuposti a slepotě lidí, kteří nechápou tajemství Thory a nevědí, že slovy: zvířata zemská a ptáci nebeští, jsou označeni neučení." (tj. neznající zákona nebo* nežidé.)
Na jiném místě (Zohar, II, fol. 89b) praví žák rabínovi: „Běda světu, až ty budeš vzat na onen svět. Kdo nám bude vysvětlovat tajemství Thory? Na to pravil rabín Šimon: Na mou věru Svět patří pouze těm, kteří se zaměstnávají Thorou (tj. Židům) a znají její tajemství. Rabínové právem tvrdě soudí "nevědomé Thory, kteří porušili cestu a nevědí, co je pravé a co je levé: protože jsou opravdu j ako dobyt e k, a proto hodni trestu i na den smíření. O jejich dětech je psáno: (Os. 2, 6) Jsou dětmi smilstva." (Nejsouce lidmi, nemají manželství, a proto jejich děti jsou pouze dětmi smilstva.)
A opět (Zohar, I, 28b): „Divoká zvěř jsou národové světa, akumové (tj. modloslužebníci, ale též křesťané), kteří jsou dětmi starého hada, který svedl Evu ... o nich praví písmo (Ex. 32,33):
Kdo zhřeší proti mně, toho vymaži z knihy své: a o nich je psáno jako o semeni Amalekovu (Deuí. 25, 19): Zahladíš jméno jeho pod nebem." ,
Zohar (I, 46b) uvádí toto: „Odkud přicházejí duše akumů? Rabín Eliezer pravil: z levé strany, která je znečišťuje, mají jejich duše, a jsou všichni nečistí a znečišťují i všecky, kteří se jim přiblíží... Rabín Eliezer praví: To potvrzuje to, co jsme pravili, že živoucí duší je Izrael, jen Izraelité jsou živoucí a svaté duše nebeského původu, ale dobytkem a hmyzem a divokou zvěří jsou ostatní národové, akumové, oni jsou jako předkožka (při obřízce), která musí být odříznuta, abychom byli účastni požehnání Mesiášova), tj. musíme je zničit a odstranit, poněvadž jen tak přijde doba Mesiášova)"
i Zohar (I, fol. 47a) uvádí toto: „A bůh pravil, ať země vydá duši živou... To se týká všech ostatních zvířat, každého podle rodu jeho. R. Eleazar pravil: Opakování slov podle pokolení jejich potvrzuje to, což jsme už řekli, že totiž duší živou je pouze Izrael, mající svatou a živoucí duši shora a že dobytkem, a plazem a zvířaty země jsou národové země, nemající duše živé, ale jsoucí tím, jak jsme řekli."
Kniha Pirke Rabbi Eliezer (c. 29) obsahuje tuto větu: „Každý, (Žid) kdo by s neobřezaným jedl, činí tolik, jako by jedl se psem."
Rabín Jehuda ha Chasid v knize Sefer chasidim, § 756, praví: „Lidé, kteří se zabývají Thomu, jen to jsou lidé podle obrazu božího. Něhot hez Thory je člověk roven zvířeti. .." (tj. nežidé nemající Thory, jsou zvířata).
Rabín Elijjabu ben Selomo Abraham v knize Midraš Talpij-jot, str. 255 uvádí: „Bůh stvořil akuniy v podobě lidské, poněvadž byli stvořeni jen k vůli tomu, aby dnem i nocí sloužili Židům a nepřestávali na této službě a nebylo by důstojno pro knížete (tím je Žid), aby ho obsluhovalo zvíře v podobě zvířecí, ale jisté zvíře v podobě lidské."
Rabín Menacbem ben Benjamin Recanat v komentáři k Thoře(Peruš al ha-thora fol. 14a) praví: Vy, I stmelíte, jste lidmi? ostatní národové však lidmi nejsou, protože jejich duše pocházejí od nečistého ducha, duše Izraelitů však od svatého božílio duclia."
Rabín Ruben Hosche v knize Jalkuth Rubeni (fol. 10b) píše: „Izraelité jsou nazýváni lidmi modláři však přicházejí od nečistého ducha a jsou nazýváni vepři."
A týž autor v této knize (fol. 39b) píše dále toto: „Kdo není, obřezán a neslaví sobotu, není člověkem."
Rabín Moše ben Nachman v díle Biur al ha-thora, fol. 31 praví, že veškerá kultura je pouze dílem Thory a všichni národové, ke kterým Thora nepřišla, jako Turci, Tataři a Sabejští, jsou podobni zvířatům a dosud se nestali lidmi.
Rabín Naftali Hirz v knize Emek ha-melech ke slovům Thory (Gen. 9, 2) praví: „Ďáblové a národové světa patří mezi zvířata."
Rabín Abraham Sabba v knize Ceror ha-mor (fol. 2d) praví: „Jen Židé jsou zváni adam (tj. hebr. slovo pro význam: člověk), ale ostatní národové nejsou zváni lidmi (adam)." Táž kniha (fol. 101b) praví: „Tak jako lidé stojí nad zvířaty, talii stojí Židé nade všemi národy světa."
Rabín Jicchak Abravajnel v komentáři k proroku Oseáši (Peruš nebiim acharonim) (fol. 230d) praví: „Vyvolený národ je Hoden věcného života, ostatní národové jsou rovni oslům."
Rabín Jicchak ben Eljakim Posener v knize Leb tob (foL 46a) napsal: „Domy gojimů (tj. nežidů, jsou domy zvírat."
Rabín Šimonv knize Jalkuth Šimoni (fol. 12b) praví: „Ač národové země mají stejnou postavu jako Židé, pak jsou přec? v poměru k lidem jen opicemi a nemohou být nikdy ničím velikým. Oni jsou také nejnižší a nejhorší lidskou zrůdou."
Rabín Rachja ben Aser v komentáři ke knihám Mojžíšovým (Riur al ha-thora) (fol. 136d) praví: „Všichni gojimové jsou dětmi nečistých a jsou (chajavim kereth) hodni, aby byli vyhubeni."
Učení o božském původu Židů a o zvířecí povaze všech ostatních národů nutně by se dostalo do těžké koliee, kdyby buď pohan nebo křesťan přistoupil na židovskou víru a stal se proselytou, jak totiž zní řecký termín užívaný pro tento případ. "~ jíižr talmudisté byli si dobře vědomi tohoto rozporu v naucfe, a přijímání nových proselytů by nejen ohrozilo víru v božský původ Židovstva, ale TTvie zvířecí povahu ostatních národů. Proto proselyté byli povždy Zdům přítěží, něčím nepříjemným. Ajno, bab. Talmud (Kiddušin, fol. 70b/G. VI, p. 752) praví o prose-lytech: „Rabín Chelbo pravil: Proselyté jsou pro Izraele nepříjemní jako vyrážka, jak je psáno (Iz. 14, 1): připojí se k nim a přidržet se budou domu Jakobova, tak jako je opět psáno (Lev. 14, 56): / otekliny, prašiviny i poskvrny bělové."
O proselytech totéž uvádí i bab. Talmud (Nidda, fol. 13b/G.
XII, p. 380): „Proselyté zdržují příchod Mesiášův, jsou pro Izraele tak nepříjemní jako vyrážím...."
Kniha Zohar praví dokonce (II, fol. 192a): „Pozoruj jak pravdivé je rčení: Proselyté působí taková muka Izraeli, tak jak to činí vřed tělu: zvláště v případě, když to nejsou praví proselyté."
Zohar (III, fol. 14a-b) obsahuje toto: „...nemůžeš porovnat člověka přicházejícího z posvátného kořene (tj. pravého Žida) nebo z kmene pravdy s tím, kdo přichází ze zlého kmene a z nenáviděného kořene. O Izraelovi je psálrio: (Jer. 2, 21):
Já jsem tebe štípil jako vinici výbornou, všecko símě bylo pravé..., kdežto o modloslužebnících je psáno (Ezech. 23, 20): Jejich maso je masem osla a jejich tok je tokem koňským. Proto Izraelité jsou semenem pravým, kmenem, který byl založen na hoře Sinai, kde bylo s něho sňato všecko nečisté, aby vstoupil ve smlouvu a byl zdokonalen dnem i nocí- Ale ostatní národové nemohou sejmout jejich nečistotu ani po třech generacích (svého proselytství). Proto je psáno: ger zedek, tj. cizinec spravedlivý. (tj. je vždy pouze cizincem, i když přijal židovskou víru.) Rabín Hantniína pravil: Pohané, dříve než byli obřezáni, bydli v nízkých oblastech, které nejsou svaté a duch nečistoty zůstává v nich. Když pak se byli obrátili a byli obřezáni, bydli ve vyšších oblastech než jsou ony oblasti nečisté a duch svatý bydlí na nich. Ale Izraelité, kteří jsou svatými syny svatých rodičů a kteří vešli ve smlouvu na hoře Sinai (jen oni) vstoupili do dokonalé víry, a jakmile jsou obřezáni dosahují všeho (požehnání z toho vyplývající)."
Bab. Talmud (Jebamoth, fol. 24b, G. IV, p. 394) uvádí: „Rabínové učí: ve dnech Mesiášových nebudou přijímáni žádní prosely té, rovněž tak nebyli přijímáni za dnů Davida a, Šalomouna krále (když Izrael byl mocným)..." (Kdyby tedy spoluúčast na židovské moci a slávě byla důvodem pro proselytství, pak budiž připuštěno.)
Nebo proselyté jsou jen proto přijímáni, když to vyžaduje vzrůst židovské moci a vlivu, když vlivu bylo už dosaženo, pak nebuďtež přijímáni.
Zohar (I, fol. 13a) praví, že proselyté vstupují pod křídla Bechiny (bájeslovné podsvětí bytosti, ke které přicházejí duše mrtvých), ale nikoliv dále. Ale duše izraelské proti tomu vycházejí z pravého těla (tj. obřezaného, židovského těla) tohoto stromu (strom je symbolem šechiny), odtud letí do pravých útrob země. To je naznačeno slovy (Mal. 3,13): „Nebo země žádoucí budete vy: ...Proto je Izrael nazván: milovaným synem, po kterém touží vnitřnosti Šechiny, a proto jsou synové izraelští nazváni: ti, kteří jsou narozeni z útrob: a nikoliv těmi, kteří přistupují pouze pod křídla Šechiny (tj. proseb/té). Proto prosely té nemají podílu nu nebeském stromě ani na jeho těle, jejich podíl je pauze pod křídly, nic více. Spravedliví proselyté vstupují až sem a ne dále, zůstávají pod křídly (podsvětní bohyně Šechiny), jak už bylo řečeno. Proto ctěme: Ať země vydá duli živou, podle rodu jejího, totiž dobyté k, plazy a zvířata země (proseb/té jsou tedy přes to jen dobytkem, i když přijali židovskou víru)..."
Proto zcela důsledně s těmito názory dovoluje bab. Talmud (Kiddušin, fol. 17b/G. VI, p. 260) okrádání proselytových dědiců při dělení pozůstalosti, ano okrádání proselytů samotných. Jer. Talmud (Pasachim, II, 2/Sch. V, p. 24) dokonce doporučuje rozdělit jmění zemřelého proselyty mezi Zidy, kdyby zemřel před velikonocemi, tedy až po* nich a když není obavy, že bude zjevné, že jednají podvodně a získávají jmění cizí. (tj. má se to provést se vší opatrností, aby nebylo zjevné bezprávné přivlastnění majetku.)
Proto též jer. Talmud (Kiddušin, IV, 1/Sch. IX, p. 277) mluví o proselytech jako* spíše o podvodnících, kteří převzali židovskou víru buď ze ziskuchtivosti nebo k vůli židovská iemě, buď při tabuli královské (majíce z toho prospěch), nebo ze strachu, a když se jednou obrátili, nemají být sice vyháněni, ale má jim být ukazována příjemná tvář pouze na oko.
Tyto názory o proselytech vtělil Josef Káro do zákoníku Šulchan Aruch, kde proselyté platí jako občané druhořadí. Oddíl Eben haezer (5, § 1) nedovoluje 2dům, plození neschopným.j vzít si Židovku za manželku, ale dovoluje vzít si proselytku. Jinde opět (Eben haezer, 67, § 11) je příkaz, že proselyté? mají dostat menší věno, když se žení s Židovkami. Proselyt nesmí při židovském soudě ani soudit Židy ani proti nim svědčit, ale může soudit a svědčit zase jen proselyty nebo proti proselytům (Chosen ha-mišpat, 7, § 1), Když proselyt bezdětný zemře, pak je jeho jmění vydáno na poispas Židům, ,/i kdo se ho dříve zmocní, tomu bude patřiti" (Chosen ha-mišpat, 275, § 1). Ale proselyt je i podle Sulchan Aruchu postaven na roven nežidům, poněvadž když se byl dotkl vína, nesmí už žádný Žid po něm pít (Jore dea, 123). Proselyta nesmí dědit po svém židovském otci. (Chošen ha-mišpat, 276, § 4), ale dokonca nesmí podle židovských názorů dědit proselyte jedni po druhém (ibid. 276, § 6), poněvadž proselyté nemají žádného příbuzenství (Chošen ha-mišpat, 33, § 11), i dvojčata, která by k židovství přistoupila, mohou svědčit jedno proti druhému, ale proselyt je jako novorozené dítě (tj. nemá dosud žádných vztahů ani příbuzenských svazků k Židům).
Tyto názory o proselytech jsou jistě příčinou, že se Židé nesnaží získat někoho pro svou víru, poněvadž jen oni sami jsou národem vyvoleným a všichni ostatní jsou jen zvířaty k tomu stvořenými, aby Židům sloužili. Učení o proselytech, při kterém vzniká kolise obou těchto nauk, je tedy vlastně jen potvrzením, že oba názory jsou míněny vážně a důsledně.
IV. Nenávist proti nežidům.
Učení o povznešenosti židovského národa a učení o zvířeckosti národů ostatních nutně zplodilo nenávist proti všemu nežidovském,, zvláště však křesťanském. Křesťané nejen že jsou podle židovských názorů zvířaty, ale stojí dokonce mnohem níže, poněvadž už svou přítomností „znečišťují", kdežto některá zvířata nikoliv. Rozdělení na zvířata čistá a nečistá (Lev. 11 \ 1—47) sice neuvádí nežidy, poněvadž nauka o zvířeckosti ne-židů je původu mnohem pozdějšího, ale jistě může být chápáno v tomto smyslu, když se zvířeckost a „nečistota" nežidů tolikráte zdůrazňuje.
Náboženské knihy židovské snaží se všemi prostředky oddělit „vyvolený národ" od nežidovské „zvěře" a volí k tomu především tvrzení o ,nečistotě" nežidů.
Jer. Talmud (Šebiith, VII, 10/Sch. II, p. 409) se snaží navázat nauku o nečistotě nežidů na požívání nečistých jídel nežidovských. Nežidé jsou především proto nečistí v očích Židů, že požívají např.vepřové maso, které je Židům nečistým. Text zní takto: „Rabín Eliezer pravil: ten, kdo by jedl chléb u pohanů, má být stejně pokárán, jako by jedl vepřové maso... ale pomlčte o tom, pravil nu to rabín Akiba, poněvadž vám nemohu říci \názor rabína Eliezera o této věci (mezera v textu naznačuje, že zde má být vsunuto ústní poučení, které nemůže být svěřeno písmu).
Týž Talmud (Pasachim, II, 2/Sch. V, p. 21—22) poroučí, aby v případě, že by z nežidovské střechy se skutálel kousek nežidovského chleba na židovskou střechu (nebo pozemek), aby tento chléb byl odstrčen holí (bez přímého dotyku, jako věc nečistá), anebo, kdyby to bylo v sobotu, aby byl pokryt , nádobou, jak je to předepsáno pro nečistoty v sobotu, které nesmí být odklízeny a mohou být pouze přikryty. Když tedy už samotný chléb nežidovský (který jinak platí u Židů zía potravinu čistou) je niežidy tak poskvrněn, oč tedy více jsou samotní nežidé nečistí v očích židovských? Neiní potom divu, že již1 pouhá slina nežidů znečišťuje Židy do té míry, že potřebují rituálního očištění. O tom uvádí bab. Talmud (Joma, fol. 47a/G. III, p. 129) tuto historku: „Vypráví se o rabímu Ismaelovi, že když se jednou bavil na ulici s jedním Arabem, se padla, slina tohoto na roucho rabínovo. To videi jeho bratr Jesebxb a provedl za něho službu v chrámě. A tak viděla matka rabínova oba své syny toho dne při vykonávání kněžského úřadu." Týž text dokonce opakuje tuto historku s tím rozdílem, že rabín Ismale se potkal jednoho dne s knížetem, a když padla slina knížecí na jeho roucho, tu přistoupil jeho bratr Josef a provedl na něm očišťovací obřad. Má to být důkazem, že slina všech nežidů, i nežidů vznesených (knížat), je stejně nečistou a že tedy v důsledku toho nežidé sami jsou tím spíše nečistí vůbec.
Bab. Talmud (Sabath, fol. 145b-146a/G. I, p. 898—899) uvádí mezi rabínskými hádankami také tuto: „Proč jsou akumohé (nežidé) tak špinaví a proč tak zapáchají? Protože jedí každý trus." (Goldschmidt překládá pouze „ošklivá zvířata a a plazy"). Ale existuje dále (fol. 146a) hned jiné řešení tohoto problému: „Proč jsou akumové nečistí? Protože nestáli pod horou Sinai" (jako tam stál vyvolený národ židovský). Když totiž Eva souložila s hadem, přejala od něho nečistotu, ale u Židů, kteří stáli pod horou Sinai, se tato nečistota ztratila, ale u aku-mů, kteří tam nestáli, se neztratila. A jak to bylo s proselyty?, praví na to rabín Achá, syn rabínův k rabínovi Ašimu. I když tam sami nebyli přítomni, pak tam byl jejich anděl přítomen (aby sňal s nich nečistotu aspoň obrazně). Rabín Abba ben Ka-bana totiž pravil: „Po tři generace neodešla nečistota od našich předků: Abraham zplodil Išmaele (tj. praotce Arabů), národa podle židovského uěeni "neěistého"(Jicchak zplodil Esaua (praotce Edomitů, rovněž nečistého národa) a teprve Jakub zplodil dvanáct kmenů israehkých, na kterých už nebylo poskvrny."
Bab. Talmud (Aboda zara, fol. 36b/G. IX, p. 544) mluví o nežidovských ženách takto: „Co bylo určeno o dcerách akumů? Rabín Nachman ben Jicchak odvětil: Bylo určeno, že jejich dcery mají být už od kolébky povazovány za menstru-ující (tj. za nečisté). (Ale i nežidovské děti jsou nečisté podle téhož textu, fol. 36b/G. IX, p. 545.) Rabín Nachman ben Jicchak řekl: bylo nařízeno, že nežidovské dítě má být považováno za postižené tokem (tj. nečisté), aby se k němu žádné židovské dítě nepřipojilo. Mnoho jsem se napřemýšlel, od kterého věku má být považováno nežidovské dítě za nečisté a disputoval jsem o tom s rabínem Asi, a rabín Asi s rabínem Jannajem a Jabín Jannuj s rabínem Nathanem ben Amramem a bylo mi řečeno, že toto dítě je nečisté už od narození, (totižj, že nežidovské děti jsou nečisté vždy a ihned od počátku);, a když jsem přišel k rabínovi Hijovi, tu mně pravil, že tato nečistota počíná devátým rokem a jedním dnem. Ale když později tento rabín přednášel nauku, pak mluvil ke mně takto: Nech padnout moje slova a drž se slov rabínů...'" (Jsou tedy nežidovské ženy i děti, tedy nežidé vždy a všichni „nečistí''.)
„Nečistota" nežidů je trvalá a nezměnitelná, jak to vysvětluje Midraš rabba (Bemidbar, II, 16): „Kdyby se všichni aku-mové (nežidé) shromáždili a řekli: „Vydáme všechen náš majetek a budeme zachovávat Thoru a přikázání, puk by jim Svatý, pochválen budiž za to, řekl toto: I když prodáte všechen svůj majetek, abyste získali Thory, budete stále v opovržení u mne..." poněvadž jsou dětmi smilstva (Oseáš, II, 15) nebo poněvadž: „Ona není moje žena (týž, II, 4) a poněvadž je psáno: Nazvi její jméno Lo-ammi: (tj. nikoliv můj lid)... A místo toho přijde k Izraelitům a řekne: Vy jste mým Údem, vy jste dětmi živého boha."
Sulchan Aruch (Orach chajim 55, § 20) předpisuje zcela v tomto duchu, že modlitba „kadiš" smí být pronášena jen tam, kde je deset Židů pohromadě (a toto místo je tímto počtem posvěceno) a to tak, aby žádná nečistá věc, hnůj nebo akum (nežid) nebyl mezi nimi.
Bulchan Aruch (Jore dea, 123, § 1 Haaga) zakazuje pít z láhve nebo ze sklenice víno, když byl z ní před tím pil nežid (akum), poněvadž tím bylo víno znečištěno.
Mišna (Nedarim III, 9, 4) definuje pojem goj nebo neobřezanec takto: „Rekne-li někdo, přisahám, že nebudu nioeho požívat od neobřezaných, pak je mu dovoleno požívat všeckp od neobřezaných Židů a zakázáno všecko od obřezaných národů tohoto světa (Arabové a Mohamedáni mají rovněž obřízku). „Neobřezanými šlovou jen nežidé, tak jak je psáno (Jer. 9, 25): „... všichni národové jsou neobřezaní i Izrael je neobřezaného srdce. Je též psáno (I Sam. 17, 36): Tento neobřezaný Filištýi: a též (II. Sam. 1, 20): mohou se radovat dcery jilištínské, plesat dcery neobřezaných." Jak je zjevné z tohoto textu, jde pojem Žida i nad obřízku a všichni nežidé jsou (národové tohoto světa „gojim") a od těchto požívat pokrmu zakazuje Mišna, jako od nečistých. — Žid, je-li snad neobřezán, je vyšší bytostí nežli nežid.
Text pokračuje takto: „Rabín Eleazar ben Azarja řekl: „Jak ohavná je neobřezanost, že i zločinci jsou s ní pohaněni, jak je řečeno: Všichni gojimové (nežidé) jsou neobřezáni." Podle toho termín goj (jedn. číslo go jim) platí především všem neobřezaným nebo nežidům.
Písmo i proroci obsahují četné kletby a hrozby proti Egypťanům nebo Asyřanům nebo proti Edomitským a jiným nepřátelům Izraele. Že všecky tyto kletby platí nejen jmenovaným, ale i všem ostatním „nepřátelům" Izraele i v,době nynější, o tom píše Midraš Raba (Vajikra, XIII, 5) toto: „Rabín Huna pravil: „Všecky vlády mohou být nazvány jménem „Ašur\ poněvadž dosáhly sily (aššer) na úkor Izraele." Rabín Jose ben Chanina pravil: „Všechny vlády mohou být nazvány jménem „Micraim (Egypťané") potiěvadž utiskují (mecerin) Izraele."
O pohanech cituje jer. Talmud (Pesachim, VIII, 6/Sch. V, p. 129) slova žalmů (144, 8): „Jejichž ústa mluvila marnost a pravice jejich je pravicí nepravosti." (Jiný překlad zní: jejichž ústa mluvila lež a jejichž pravice se zvedá k urážce.) Jsou tedy všichni nežidé lháři a utrhači v očích vyvoleného národa židovského.
Na základě téhož verše tvrdí bab. Talmud (Baba bathra, fol. 45a/G. VIII, p. 140), že všichni nežidé jsou loupežníky, a že proto není nutno mít na ně v obchodním styku nějakých ohledů. Text jedná o koupi osla a rabínové se hádají, patří-li sedlo ke koupenému oslu nebo nikoliv. Rabín Amemar tvrdí, že je nutno využít tohoto případu podle toho, jedná-li se při tom o zisk židovský nebo nežidovskou škodu. „Amemar pravil: To též nikoliv, když všecky tyto podmínky nejsou splněny, nebo je známo, že všichni nežidé jsou loupežníky, jak je psáno (Žalm144, 8): Jejich ústa mluví faleš a jejich pravice je pravicí klamnou." Proto je dovoleno podle tohoto hlediska okrásti nežida při koupi osla a vzít mu sedlo.
Rabín Raši v komentáři k Thoře (Deut. 14, 21) praví toto: Stojí psáno.- Nesmíte bližního svého podváděti: „ale křesťané přece nejsou našimi bratry, ale jsou horšími psů." \ Kniha Zohar (II, fol. 108b) praví o akumech, že jsou klipoth, tj. slovo označující též démony, a jako démonové vycházejí s levé strany, tak i akumové jsou zde jen proto, aby chránili svou existencí (klipa je též slupka, skořápka, pleva), pravé zrno izraelské a jsou potom zavrženi, jak je psáno (Job, 27, 17): „Co bezbožní připravili, v to se bude obléhat spravedlivý a o stříbro jejich se budou dělit nevinní." Zcela v tomto smyslu praví i rabín Naftali Hirz, v knize Emek ha-melech (fol. 23 d, p. 43): „Duše bezbožných pocházejí od démonů, kteří jsou nazváni smrtí a stínem smrti." Poněvadž Izrael je vždy spravedlivým, mohou tím být rozuměni jen nežidé, jako výlupek vší bezbožnosti v ocích židovských.
Není proto divu, že nežidé jsou předmětem nenávisti, která je ostatně vštěpována židovskými texty při každé příležitosti. O této nenávisti sděluje bab. Talmud (Sabath, fol. 89a—b/G. I., p. 699) tuto historku: „Rabín Chisda a Rabba, syn rabín® Hony, oba řekli: Co zlnaěí hora Sinai? (tj. jaký je pravý význam slova Sinai, kde byl dán Židům zákon?). Hora, se které sestoupila nenávist na všecky národy (nenávist je hebrejsky sinali). Rabín Abaku pravil, že pravým jménem oné hory je Sinai, ale též Choreb, poněvadž skrze tuto horu přišlo zpustošení (hebr. choreb) na všecky národy světa." Zákon, daný Židům, opravňuje tedy v důsledku toho nenávidět a pustošit všecko ne-žido vské.
Bab. Talmud (Gittin, fol. 62a/G. VI, p. 391) zakazuje zdravit nežidy. Text zní takto: „Rabín Jebá pravil: Nepozdravujte nežidy ani o jejich svátcích. Je naukou, že nežid ifiesmí Kbýt o svém svátku navštíven a pozdraven, je-li všuk potkán na ulici, pajc budiž pozdraven lenivým rtem a těžkopádně." Tosefta k témuž místu podává další vysvětlení takto: „Nezdravte nežidy. Říkáte Izraelitům.- „Pokoj budiž s vámi" (ale jen těmto je dovoleno tak říkati), cizincům celého světa (tj. tedy nežidům) je zakázáno říkali: „Pokoj s vámi": a i když není zakázáno (když není vyhnutí činit jinak), opakování pozdravu je zakázáno (tj. řekni to pouze jednou, když už tak činit musíš a omezuj se na to). Rabín Kahttna říkával: „Budiž pokoj Hospodinu' (tj. Tedy budiž pokoj bohu, nikoliv tobě, nežide) a při pozdravu neskláněl hlavu, ale jeho srdce bylo u Pána." Totéž opakuje komentář Rašiho k témuž místu bab. .Talmudu: „On nezamýšlel tím akuma žehnati, nýbrž jeho záměr vztahoval se k rabínovi."
Na základě těchto citátů vznikl přísný zákaz zdravit nežidy v civilním zákoníku Sul chán Aruchu (Jore dea 148, § 10): „Je vždy zakázáno akumovi na jeho pozdrav odpovídati. Proto je dobře pozdravit ho napřed, aby akum nezačal pozdravovati, a aby nebyl Žid nucein jeho pozdrav opětovat."
Kniha Zohar (I, fol. 205a) obsahuje diskusi rabínů o tomto předmětu: „Rabín Hija a rabín Josef počali diskusi o Thoře. Jak to zpozoroval jistý muž, přiblížil se k nim a zdravil. Tu pravil jeden k druhému: „Co si budou myslit o mně, když jsem na pozdrav neodpověděl?" Tu rabín Jose pravil: Myslil jsem, že jste zabrán modlitbou nebo přemýšlením o svém studiu. On odpověděl: „Ať všemohoucí soudí tak milosrdně, jak i vy jste o m\ně usoudil. Vysvětlím vám, proč jsem tak učinil (a nezdravil cizího muže). Jednoho dne byl jsem \na cestě a potkal jsem muže, jemuž jsem učinil pozdrav. Ale tento muž byl loupežníkem, přepadl mě a kdybych se byl nebránil, pak bych jistič došel značné škody. Od té doby nezdravím a učinil jsem slib, že budu zdravit jen spravedlivé, z obavy, aby jiní (tedy ti loupežníci, nežidé, viz vysej nine nepřepadli. Je zajisté zakázáno zdravit hříšníky, podle písma (Izaiáš, 57, 21): „Není pokoje bezbožným, praví Hospodin." Aby bylo jasno, že se tento příkaz týká všech nežidů, text pokračuje dále: „Zlo, které je ze strany levé, proniká všecky modlářské národy a je postaveno na jejich stranu, poněvadž jsou neobřezáni tělem i srdcem, a jsou proto poskvrněni navždycky."
Proto též pozdrav „Šalom", tj. pokoj, je vzájemným pozdravem Židů mezi sebou a jejich poznávacím znamením, jak je naznačeno oním veršem u proroka Izaiáše (57, 21), že není pokoje bezbožným. Židé nejsou „bezbožnými", a proto jen jim přísluší pozdrav pokoje, nikoliv ostatnímu světu.
Ano, dokonce pouhé potkání s nežidem (akumem) znečisťuje podle Sulchan Aruchu (Jore dea 198, § 48). Židé zachovávají předpis, že v určitých dobách musí se očišťovat mytím vodou (srv. Lev. 12, 1—8, Lev. 15, 1—33). Potkají-li po tomto umytí něco nečistého, hnus vzbuzujícího, nebo akuma (nežida), tu musí se poznovu očišťovati, neboť jen pohled na nečistou věc nebo na akuma i bez dotknutí znečišťuje. — Rovněž i ženy, jdoucí ze židovské rituální lázně, ať dbají toho, aby (nejdříve) potkaly přítelkyni, aby je nejdříve nepotkala věc nečistá nebo akum. Potká-li ji něco podobného, tu musí, je-li bohabojná, znovu se očišťovat (Jore dea 198, § 48, Haga).
II.
Je-li tedy každý člověk nežid „zvířetem" a „nečistým", pak je pochopitelno, že „vyvolený" národ, který si osobuje jediné právo na lidskost a čistotu, musí se nutně vystříhat všeho styku 8 nežidy, pokud je to ovšem možno z hospodářských důvodů.
Důsledky těchto názorů probleskují nejprve nesystematicky už v nejstarších dokumentech rabínského písemnictví. už Mišna (Aboda Zara, c. III) zakazuje stavět židovský dobytek do neži-dovských chlévů (pro nebezpečí bestiality), zakazuje židovské ženě pobyt s nežidy (pro nebezpečí smilstva) i židovskému muži (proto, že by mohl být nežidy zavražděn). Dcera Izraele nesmí být porodní bábou žádné nežidovce, ani kojnou nežidovskému dítěti (poněvadž počet modlářů nesmí být rozmnožován). Nežidé mohou hojit židovské jmění (mohou pomáhat Židům k majetku, pokud je k tomu třeba styku s nimi), ale nesmí léčit židovské pacienty. Žid nemá se dát holit od nežida.
Na těchto příkazech staví gemara (bab. Talmud, Aboda zara, fol. 22a) rozsáhlé předpisy další a jer. Talmud (Aboda zara, II, 1) komentuje podrobně všecky další možné případy styku is tnežidy.
Tak pozvolna vyrůstá celý ohavný systém nenávisti proti všemu nežidovskému, aby se stal odůvodněním vší zlobě, kterou Židé mohou z těchto důvodů provádět na všech ostatních národech.
Jer. Talmud (Sebiith, IV, 10/Sch. II, p. 365) uvádí mínění rabínů césare jských: „Malé děti pohanů a armáda Nabuchodo-nožorova. (tj. nežidé malí i velcí, jak je zahaleně řečeno) nebudou vzkříšeni a nebudou souzeni, poněvadž o nich je psáno (Jer. 51, 57): ...a spát/, budou snem věčným a neprocitnou." Citovaný text proroka Jeremiáše mluví jen o vojsku babylonského krále, rabíni však přidali ještě slova o dětech pohanů (nebo zahaleně o pohanech samotných), aby dokázali, že nežidé nemají věcného života, nebudou vzkříšeni ani souzeni. Má to být náboženským důvodem k nenávisti proti nežidům;, a spolu i důvodem pro beztrestnost všech ěinů proti nim.
Bab. Talmud (Taanith, fol. 7a/.G III, p. 653) zdůrazňuje, že jen Židé budou vzkříšeni k životu tímto způsobem: „VětŠkn je den, při kterém prší, než den, při kterém vstanou mrtví k vzkříšení, poněvadž vzkříšeni budou jen spravedliví (tj. Židé), kdežto déšť padá na spravedlivé i bezbožné."
Midraš rabba (Šemoth, II, 2) praví, že svět je zahradou boží, do které byli postaveni Židé, poněvadž zachovávají Thoru a bůh si vyjednal se Židy, že za toto zachovávání vstoupí všichni do ráje, kdežto všichni národové ostatní, kteří Thory nezachovávají, půjdou do Gehinom (tj. podsvětí, peklo). Tedy všichni nežidé přijdou do pekla a všichni Židé do ráje. Týž text (Ruth, III, 2) opakuje výše citovaný verš Jeremiášův (51, 57) o věcném stánku nežidň; a dodává toto: „Nemohou být vzkříšeni, poněvadž jejich, ruce zbořily chrám, ani nemohou být zničeni, protože vždycky osvědčovat pokání, proto je o nich psáno: A budou spát spánkem věčným, a neprobudí se nikdy."
Zohar (III, fol. 282a) lící dokonce posmrtný pobyt nežidů takto: „Bezbožní přijdou na místo plné neřádu (záchodového), tam jsou házeni jen mrtví psi a oslové, tam jsou pohřbeni Turci i křesťané, tam leží pohřben mrtvý pes Kristus v hromadě hnoje i Mohamed, tam je hrob modlářů, tam jsou pohřbeni všichni neobřezaní, kteří jsou mrtvými psy, ohavhostí a zlým zápachem, oni přicházejí od zlé bohyně a jsou sběří, která se připojila k Izraeli..., tam jsou kosti mrtvých a maso nečisté..., jak je i psáno: Hoďte je před psy."
líniha Tana debe Elijahu (c. 8, p. 38) varuje Židy, aby nejedli s akumy u jednoho stolu, a vyzývá je, aby se vystříhali každého styku s mežidy.
Rabín Eliezer v knize Pirke Rabbi Eliezer, c. 29, píše toto: „Každý Žid, který by jedl s neobřezaným, činí tolik, jako by jedl se psem, neboť tak jako pes není obřezán, tak i tito nejsou obřezáni. Kdo se dotkne neobřezaného, je jako ten, kdo se dotkl mrtvoly (která podle židovských názorů znečišťuje) a kdo se s ním koupá, jakoby se koupal s člověkem majícím vyrážku, neboť oni (tj. nežidé) jsou už za života (nečistí) jako mrtvoly, a když zemrou, pak jsou zde chlinou na poli. Jejich modlitba nedosahuje Svatého, Požehnaného a o nich praví Písmo-(Žalm 115, 17): Mrtví nechválí Hospodina."
Je to tedy židovské náboženství, které především vštěpuje nenávist proti všemu nežidovskému, zvláště křesťanskému. Zcela v tomto duchu nařizuje zákoník 3 ulehán Ar uch (Orach chaj-jim. 193, § 3, Haga): „Modlitba Zimun (kterou se Židé modlívají po jídle a v níž bývá žehnáno na konec hostiteli), nemá být pronášena v domě žádného akuma (nežida), aby ak umoví nebylo požehnáno."
Podle židovských názorů sám bůh nenávidí nežidy a jejich blahobyt, jehož existence by někdy mohla uvést rabínskou nauku v pochybnost, je mu břemenem. Rniha Zohar (I., fol. 197a) obsahuje diskusi rabína Hiji o smyslu slov u Zachariáše proroka (12, 1): „Břímě slova Hospodinova na Izraele." „Důležitým je slovo „břímě" zde i na jiných místech, protože značí břemeno trestu proti všem modlářům,, jejichž blahobyt je břemenem Svatému. Proto každý soud (trest) proti bezbožným zbavuje ho tohoto břemene. Ale když slovo „břemeno" obrátíme k Izraeli, pak ukazuje břemeno, které leží na Svatém (aby tento blahobyt zaopatřil Židům)..."
Proto není divu, že Žid podle bab. Talmudu (Menachoth. fol. 43b/G. X, p. 528) je denně povinen děkovat svému bohu za to, že se nenarodil nežidem. „Rabín Meir pravil: Člověk je povinen třikrát denně říkat tuto modlitbu: Požehnán budiž Svatý, že mě ne učinil ne1 židem, že mě neučinil ženmi nebo nevě domcem."
Bab. Talmud (Sabath, fol. 116a/G. I, p. 791) uvádí rozhodnutí rabína Išmaele proti nežidům, zvláště křesťanům, takto: „Rabín Išmael pi-avil: „Je potřebí usuzovat z lehčího na těžší, a když Thora praví, že jméno boží ve svatosti psané (na svatební smlouvě), má být vodou kletby smyto, aby se dosáhlo míru mezi mužem a ženou, pak je tím spíše nutno (vyslovit nejhorší kletbuj na ty, kteří zasévají nenávist, hoj a závist mezi Izraelem a jejich otcem nebeským." O nich mluví Dovid (Žalm 139, 21): „Cožpak jsem těch, kteří tě nenávidí, Hospodine, i já v nenávisti nemel a maid nepřáteli tvými se nekormoutl? Dokonalou nenávistí nenáviděl jsem jich: a nepřáteli učiněni jsou m n ě." A tak jako nesmí být toto (totiž jména boží napsaná v Písmech křesťanských) zachráněno, tak (tím spíše) nesmí být zachráněni tito (tj. nežidé a křesťané) ze zříceniny (z nehody), ani a vody, ani odnikud, kde je čeká zničení."
Bab. Talmud (Joma, fol. 84b, G. III, p. 247) diskutuje o nutnosti záchrany života v sobotu. Děje-li se zachránění na dvoře židovském (tj. běží-li o zachránění Žida), je to i v sobotu dovoleno, ale běží-li o zachránění nežidů, byť jich bylo i deset, pak je (na dvoře nežidovském) zakázáno.
Sulchan Aruch obsahuje podrobnější vysvětlení k tomuto textu (Orach chajjim, 329, § 2): „Každá práce v sobotu jež směřuje k zachránění Žida ad smrti, je nejen dovolena, ale i přikázána. Zřití-li se tedy v sobotu na Žida dům, tu smí být tabo hromada odklizena, aby pod ní ležící Žid byl zachráněn. Ano i kdyby několik akumů Židem pod kamení leželo a akumové při záchraně Žida také mohli být zachráněni, jakkoliv to: zachránit akuma před smrtí a třeba i ve všední den je velikým hříchem, musíme přece odstraňovat kamení, abychom zachránit mohli Žida (tj. akumy nesmíte zachraňovati, ledas podmínkou, že by touto prací mohl zachráněn být Žid)."
Bab. Talmud (Aboda zara, fol. 13b/G. IX, p. 473) praví: „Je naukou, že nežidé a pastýři drobného shotu (tj. všichni ne-cist) nemají být (při nebezpcčefnství života) dni vytahováni z jámy, ani strkáni dovnitř. K tomu poznamenává komentář Ra-šihb s poukazem na znění bab. Talmudu (Sainhendrin, fol. 57a): Tak učíme: Gojimové a pastýři, loupežníci nemají být vytahováni z jámy, když upadli do nebezpečenství, ale mají být zničeni a usmrceni a strčeni rukou do jámy, aby zhynuli."
Mnohem obšírněji se zaměstnává tímto problémem bab. Talmud (Abora zara, fol. 26b/G. IX, p. 514—515): „Rabín Abahu učil před rabínem Jochananem.- „Nežidy a pastýře nevytahujte,,, ale také nesvrhujte dovnitř. Bludaře však (tj. křesťany), udavače a odpadlíky strčte dovnitř a nevytahujte ..." Rabín pravil k tomu: „Když by se tam nalézal žebřík (tj. kdyby byl na blízku), pak ho seberte a řekněte, že musíte snést syna se střechy (tj. hledejte takovou výmluvu, aby nebylo vaše zlovolné jednání zjevné)." Též přikrytí oné jámy kamenem, aby do ní nemohl spadnout (židovský) dobytek, je doporučováno v témž textu jiným rabínem.
Jen zničení má být údělem pežidů, a bab. Talmud (Sota fol. 35b/G. VI, p. 122) uvádí toto: „Tak jako není jiné možnosti -přípravy vápna Inež pólem, tak i není pťo nežidovské národy jiný prostředek nežli spálepií (tj. jen zničení ohněm je pravým prostředkem k jejich vyhlazení)."
Ano, dokonce sám židovský bůh je vinen na bludu modlářů a křesťanů, a to jen proto, aby je mohl zavrhnout. O tom píše bab. Talmud (Aboda zara, fol. 55agG. IX, p. 609) k verši (Deut. 4, 19): „Abys snad, zdvihnu oči k nebi, neuzřel slunce a měsíce, i všech hvězd nebeských a bludem jsa klamán, kla\něl by ses jim, a ctil bys věci, kteréž stvořil Hospodin k službě všem národům, kteří pod nebem jsou: „To dokazuje, že jejich modlářství bylo úmyslem božím, a (že bůh) přesvědčil nežidy slovy o tom (že mají uctívat tělesa nebeská), aby je mohl z tohoto světa vyhubit i."
Kniha Zohar (I. fol. 25b) praví k tomu toto: ,,,,Ti kteří se snaží, aby akumům (modlářům) dobře učinili, nevstanou z mrtvých, poněvadž je psáno o akumech: vyhubíš zcela jejich poměť." A dále (Zohar, 1., fol. 28b): „Divoká zvířata, národové světa,, a k um o v é, jsou dětmi starého hada, který svedl Evu ... o nich praví písmo (Ex. 23, 32): anebo neučiníš-li toho (totiž když ony akumy nevyhubíš), Vymaž mě z knihy své, kterou jsi napsal, neboť oni jsou ze semene Amalekova a o nich je psáno (Deut. 25, 19): Zahladíš jméno jeho pod nebem."
Všecky předpisy, které zachovávají Židé (tj. všecka ona tíha zákona), budou jednou kletbou nežidovským národům podle bab. Talmudu (Aboda zlara, fol. 4b/G. IX, p. 4): „Rabín Jehosua bar Levi pravil: Všecka přikázání, která Izraelite na tomto světě zachovávají, přicházejí v budoucím světě a udeří světské národy do obličeje."
Bab. Talmud (Aboda zara, fol. 20a/G. IX, p. 496) obsahuje k slovům Mišny: Není dovoleno hotovit pro modly žádné ozdoby, toto: Písmo praví (Deut. 7, 2): „. . a dá je Hospodin, bůh tvůj, tobě, pobiješ je až do posledního. Nevejdeš s nimi ve smlouvu, aniž se slituješ nad nimi." Nesmíš tedy (nežidům) poskytnout ani obydlí a\ni půdu, nesmíš s nimi souhlasit ani jim nic darovat." K tomu praví dále Tosefta: „Nesmíš se nad nimi slitovatii a dát jim pokoje, nebudiž jim nic darováno, ani milosrdenství prokazováno ani poskytováno přístřeší. Gojima a pastýře nesmíš ani vytahovat ani strkat dovnitř, a nutno říci to, co rabín Meir praví: ,j;iesmíš se slitovat nad jejich životem, a když gojovi nic nedáš, pak jistě zemře a ne smí být vytažen z jámy, když je už blízko smrti, a kdo by jej vytáhl ,pak mu to bude tak počítáno (za hřích), jako kdyby dítě pro modlářství vychoval."
Rabín Moše ben Maimon (Maimonides) v knize More Ne-bochim (I., c. 54) praví toto: „V městě modlářském budiž zabit starý modlář a jeho pokolení až do pravnuka. Bylo tedy určeno, což patří k rozkazům božím, hubit modláře i jejich malé děti. Nalézáme tento rozkaz všude v kniJuich Mojžíšových opakován (např.Deut. 7, 2, Deut. 25, 19 — Deut. 13, 9 a Deut. 7, 16, Deut. 7, 21—26, Iz. 60, 16, Iz, 61, 6), jen proto, aby to, co je zkázou, bylo beze stopy vyhubeno."
Sulchan Aruch (Orach chajim, 480, Haga) obsahuje ustanovení o modlitbě Sefoch, kterou se mají Židé modlit v předvečer velikonoc a v níž je vzýván bůh, aby vylil svůj hněv na goje (křesťany), kteří zdržují příchod Mesiášův. Tato modlitba sestává ze tří míst bible a zní:
Žalm 79, 6—7: „Vylij hněv svůj na goje, kteří tě neznají a na království, jež tvé jméno nevzývají, neboť oni pohltili Jakuba a jeho obydlí zpustošili."
Žalm 69, 26: „Vylij na ně svůj hněv a tvého hněvu žár ať je dostihne." (Pláč Jeremiášův (3, 66); „Stíhat je budeš v prchlivosti a potřeš je pod nebesy, Hospodine."
Ale není ani potřebí před velikonocemi připomínat Izraeli povinnost nenávisti, vždyť se totiž modlí denně modlitbu Sema, kterou nutno opakovat třikráte denně, a která obsahuje (dvanáctý odstavec) kletby proti všemu nežidovskému, zvláště křesťanskému, znějící takto: „Ať není naděje pronásledujícím! Vykořeň říše pýchy tohoto věku. Ať křesťané (Nochrim) a jiní todpadlíei zhynou v okamžiku, ať je jejich jméno zničeno z Jdníhy živých a ať nejsou napsáni vedle zbožných. Pochválen budiž, pane, který zpupné krotíš." Tuto modlitbu zvanou též Semonie Ezre (tj. modlitba osmnácti oddílů) zavedla už synoda v Jaminii brzo po zboření chrámu (tedy v samotných počátcích rabinismiu) podle svědectví jer. Talmudu (Berakhoth, IV, 3/Sch. I, P. 82).
O svátku Purim musí se všichni Židé modlit modlitbu Arur Haman, jež zní: „Proklát budiž Hamán a všichni a k umové, požehnán budiž ardochej a všichni Židé" (Sulchain Aruch, Orach chajim, 690, § 16).
Proto je zcela pochopitelno, že zabití křesťana je dokonce vyznamenání v židovském ráji. O tom píše kniha Zohar toto (I, fol. 38b): „A ve čtvrtém, nejkrásnějším paláci ráje sedí všichni, kteří se rmoutli o Sión a Izraele, a kteří z-abíjeli příslušníky jiných národů, akumy.. . a tam je bůh oblékne purpurovým oděvem, na znamení toho, že zabili akumy.. ."
Proto je příkazem židovského zákoníku Sulchan Aruchu (Chošen ha-mišpat 425, § 5, a Jore dea 158, § 2): „Kacíře a modloslužebníky a přestupníky zákona, kdyby jedli maso neko-šerovaně anebo nosili Šat z vlny a lnu, aby se bohu rouhali, dále nevěřící, kteří popírají Thoru a pťoroctví Izraele, je nutno zabít : když je to mošno veřejně, není-li to možno, tedy je nutno přivodit jejich smrt (tajně) podvodem, na příklad, když by upadli …